Když se podíváme na statistiky výskytu nemocí u jednotlivých psích plemen, automaticky předpokládáme, že pes označený jako např. ‚čivava‘ nebo ‚labrador‘ je skutečně čistokrevný jedinec. Je tomu ale doopravdy tak? Nedávný výzkum z univerzity v Pise ukázal poměrně překvapivou realitu.
Poster How should we define dog breeds in clinical medical records od Alessandra Rota, DMV, PhD, ECAR Dipl, Matteo Tesi DMV, PhD., ECAR dipl, Tommaso Vezsosi, PhD, ECVIM-CA dipl.
Asi se shodneme, že je velký rozdíl mezi čistokrevným psem (tedy psem s rodokmenem) a psem, který se určitému plemeni podobá. Minimálně z „papírového“ hlediska, kdy u druhého nemůžeme doložit jeho původ. Stejně k tomu přistupují i veterináři.
Nicméně ti jsou odkázáni pouze na to, co jim majitel poví a neověřují ve většině případů tyto informace.
Vědci v Itálii si dali práci a dle databáze čipů ověřovali původ registrovaných psů ve veterinárních databázích oproti datům z čistokrevného registru. Porovnali tato data z let 2021 – 2025. V té době bylo registrováno celkem 9 147 psů a registrovaný mikročip mělo 5 537 psů. I když se v Itálii čipuje povinně, číslo čipu nebývá dohledatelné v centrální databázi.
Velké procento malých psů je neregistrovaných (55 %). Speciálně u francouzských buldočků a čivav platí, že neregistrovaných je 70 %. Zůstává spekulativní otázkou, zda se jedná skutečně o čistokrevná plemena/psy nebo psy těmto plemenům podobné.
Počet psů registrovaných jako kříženci a osm nejpočetnějších plemen.
Plemeno
počet registrovaných jedinců
čivava
223
jezevčíci (všichni)
240
francouzský buldoček
265
německý ovčák
312
jack russel teriér
333
zlatý retrívr
330
pudlové (všichni)
401
labradorský retrívr
576
kříženci
2450
Počet psů registrovaných v registrační online ENCI knize se jménem chovatelské stanice nebo bez chovatelské stanice a počet psů neregistrovaných v ENCI databázi. Procentuální vyjádření je přibližné, z posteru se nedá přesně určit.
Plemeno
registrovaných s jménem ch. stanice
registrovaných bez jména ch. stanice
neregistrováno
zlatý retrívr
30 %
60 %
10 %
labradorský retrívr
45 %
35 %
20 %
jack russel teriér
35 %
25 %
40 %
německý ovčák
40 %
20 %
40 %
jezevčíci (všichni)
30 %
25 %
45 %
pudlové (všichni)
30 %
15 %
55 %
čivava
10 %
20 %
70 %
francouzský buldoček
20 %
10 %
70 %
Data v tabulkách převzata z posteru prezentovaného na 6th International Workshop v Itálii, Bologni
K podobným datům dospěla i studie KC u jorširských teriérů.
Proč se o tom tolik mluví? Když si chcete udělat obrázek, jak moc je plemeno postiženo tou či onou chorobou nebo neduhem, jedna z cest vede skrz analýzu klinických dat. Tedy dat veterinářů. Z nich si můžete procentuálně vyjádřit, jak moc plemeno daným problémem trpí.
A nyní víme, že tato data nám často poskytují ne zcela správnou informaci.
Za mou osobu ale stále platí, že lepší nějaká data než tápat zcela ve tmě. A jak to vidíte vy?
Co si odnést?
Zásadní zjištění vědců ukazuje, že až 70 % psů vedených ve veterinárních záznamech jako populární malá plemena nemá průkaz původu. Pokud tedy vědecké studie pracují s daty z běžných veterinárních klinik bez ověřování původu, mohou být statistiky o zdraví konkrétních plemen značně zkreslené.
Zdroj: Poster prezentovaný na konferenci / výzkum Department of Veterinary Sciences, University of Pisa (A. Rota et al.).
Srozumitelný přehled pro zodpovědné majitele a chovatele
Představte si játra jako obrovské, technologicky vyspělé dodavatelské centrum v těle psa. Vše, co pes spolkne a stráví v žaludku či střevech, se okamžitě nevstřebává do celého těla. Příroda vymyslela geniální bezpečnostní pojistku: krev plná živin, ale i nebezpečných odpadních látek se sbíhá do jediné hlavní „dálnice“ – portální žíly – která vede přímo do jater.
Játra zde fungují ve třech klíčových rolích. Slouží jako detoxikační centrála. Zachytí toxický amoniak (odpad z trávení bílkovin) a mění ho na bezpečnou močovinu, kterou tělo vyloučí. Slouží jako zásobárna energie. Přebytečný cukr z potravy ukládají do energetických zásob (glykogenu) pro chvíle hladovění. A v neposlední řadě jsou výkonná chemická továrna. Vyrábějí naprostou většinu krevních bílkovin (např. albumin) a látek nutných pro správné srážení krve.
Co se stane, když se v takovém perfektním systému objeví nelegální obchvat? Tomuto stavu se říká portosystémový zkrat (PSS). Krev z břišních orgánů játra úplně mine a toxiny se začnou nekontrolovaně šířit tělem přímo do srdce a mozku.
Co je to portosystémový zkrat (PSS)?
Za normálních okolností proudí krev ze zažívacího traktu (žaludek, střeva, slinivka) portální cévou přímo do jater, kde se krev čistí a metabolizují potravní a odpadní látky. V případě PSS si však krev najde „zkratku“ a játra obchází.
Jaké typy zkratů rozlišujeme?
Pes se s nimi již narodí, tedy vrozené zkraty. Ty dále dělíme na
Extrahepatální (vnější): Cévní spojka obchází játra zvenčí. Veterinární lékaři je dále dělí podle toho, do které velké žíly ústí – nejčastěji do duté žíly v břiše (portokavální) nebo až do žíly v hrudním koši (portoazygózní).
Intrahepatální (vnitřní): Cévní spojka vede přímo vnitřkem jater a dělí se na levostrannou, pravostrannou a centrální podle toho, ve kterém jaterním laloku se schovává. Levostranná forma vzniká nedokonalým uzavřením embryonální zkratky (ductus venosus).
Získané zkraty (MPSS – mikrovaskulární portosystémový zkraty): Vznikají až během života jako následek vysokého krevního tlaku v játrech (např. při cirhóze jater). Tělo si vytvoří mnoho malých spojek a tento stav bohužel nelze řešit chirurgicky.
Mikrovaskulární dysplazie (MVD / PVH-MVD): Specifický vrozený stav, kdy jsou špatně vyvinuté samotné jaterní kapiláry (malé cévy v játrech).
Přehled anatomie normálních jater a jater s intrahepatickými a extrahepatickými portosystémovými zkraty. A. V normálních játrech není patrné žádné propojení krevních cév, což vede k průtoku krve jaterními sinusoidy. B. V případě PSS krev obchází jaterní sinusoidy, a proto není vystavena jaternímu metabolismu. Intrahepatální zkrat představuje abnormální spojení portální žíly se systémovým oběhem, které se vyskytuje uvnitř jater. C. V případě extrahepatálního zkratu se abnormální spojení nachází mimo játra. Převzato z: van Steenbeek et al. (2012)
Velká vs. malá plemena: Koho PSS postihuje?
Zajímavostí je, že typ zkratu velmi úzce souvisí s velikostí psa.
Typ zkratu / onemocnění
Typická plemena
Intrahepatální zkrat (vnitřní)
Velká plemena: irský vlkodav, labradorský a zlatý retrívr, dobrman, samojed, irský setr.
Extrahepatální zkrat (vnější)
Malá plemena: jorkšírský teriér, maltézský psík, cairn teriér, malý knírač, jezevčík, malý pudl.
PVH-MVD (dysplazie kapilár)
Velmi charakteristické pro jorkšíry, maltézáčky a cairn teriéry.
Navíc, výzkumy v USA ukazují, že u jorkšírských teriérů maltézských psíků, papilonů apod. se prevalence (výskyt) těchto jaterních anomálií odhaduje na extrémních 65–90 %, u cairn teriérů kolem 30–35 %.
Co se děje v těle při portosystémovém zkratu?
V odborné literatuře se PSS popisuje jako cévní anomálie, která odklání krev z portálního (jaterního) oběhu přímo do celo-tělního krevního řečiště. Tento stav s sebou nese dvě rizika pro organismus. Játra hladoví a zakrňují (atrofují): Protože portální žíla přivádí do jater až 80 % krve bohaté na takzvané hepatotrofní faktory (růstové látky a hormony jako inzulín), bez tohoto přítoku játra nemohou růst. U štěňat s PSS proto zůstávají játra zakrslá a nefunkční. Navíc, toxiny útočí na mozek.Největším problémem zůstává pro tělo psa amoniak. Pokud doputuje až do mozku, narušuje komunikaci mezi nervovými buňkami a způsobuje otok mozkové tkáně. Tento stav se odborně nazývá hepatická encefalopatie a stojí za všemi podivnými neurologickými příznaky, které u nemocných psů pozorujeme. Pes má navíc kvůli nefunkčním játrům problém udržet stabilní hladinu cukru v krvi a trpí těžkými stavy hypoglykémie.
Jak poznat PSS? (klinické příznaky)
Klinické příznaky se u psů mohou den ode dne lišit svou intenzitou. Podle toho, o jaký typ se jedná, můžeme potíže rozdělit do tří skupin.
1. Vrozený zkrat (Intrahepatální a Extrahepatální)
Vrozený zkrat (je jedno zda intra- nebo extraheptatální) se typicky projevuje již u štěňat a mladých psů. Protože jejich játra správně nefungují, tělo nemá dostatek proteinů a energie pro zdravý vývoj. Z toho důvodu zaostávají v růstu, bývají viditelně menší než jejich sourozenci, mají nekvalitní srst a minimum svalové hmoty. Často bývají neobvykle tichá až apatická.
Mohou se přidat neurologické problémy (Hepatická encefalopatie). Když toxiny (zejména amoniak) doputují nefiltrované až do mozku, nebo když psovi nebezpečně klesne hladina cukru v krvi (hypoglykémie), nastupují vážné stavy. Pes může být nervózní, bezcílně popocházet, chodit v kruhu, působit slepě, opírat si hlavu o zeď (tlačit hlavou proti zdi) nebo trpět těžkými záchvaty podobnými epilepsii.
Často se přidávají problémy s močením. Nepřeměněný amoniak se koncentruje v ledvinách a močovém měchýři, kde vytváří ostré krystalky (amonium-biuráty) nebo urátové kameny. Tyto kameny nejsou vidět na běžném RTG a odhalí je až ultrazvuk. Postižení psi ztrácejí schopnost koncentrovat moč, takže častěji močí a mnohem více pijí.
Méně často se může se objevit nechutenství, zvracení, nadměrné slinění nebo dokonce žaludeční vředy.
Příznaky mohou mít různou intenzitu a měnit se den ode dne i v průběhu dne.
2. Získaný vícenásobný zkrat (MPSS)
Na rozdíl od vrozených vad se získané zkraty objevují až ve středním nebo starším věku psa jako důsledek závažného poškození jater (např. cirhózy). Majitelé mohou pozorovat opakující se epizody jaterního selhávání a specifické příznaky jakou jsou Ascites (Voda v břiše) typické hromadění tekutiny v břišní dutině, kvůli čemuž má pes nepřirozeně zvětšené, „nafouklé“ břicho. Dále poruchy srážlivosti krve, protože nemocná játra přestávají vyrábět látky nutné pro srážení krve. Na těle psa si můžete všimnout velkých ploch modřin, které vznikají i bez zjevného úrazu.
3. Mikrovaskulární dysplazie (PVH-MVD)
Obrovským úskalím tohoto typu onemocnění je, že psi jsou většinou naprosto bez příznaků a navenek se zdají být stoprocentně zdraví. Ale Pokud jsou játra v důsledku špatného vývoje postižena opravdu masivně, mohou se i zde objevit těžké stavy, Například příznaky připomínající epilepsii, hypoglykémie, hydrocefalus (vodnatelnost mozku), výrazné změny povahy nebo Inflamatory Bowel Disease (IBD – chronické zánětlivé onemocnění střev).
Jak probíhá diagnostika?
U klasického vrozeného zkratu (vnitřního i vnějšího) lékařům dříve stačilo vyšetření krve na žlučové kyseliny (před jídlem a po něm) nebo stanovení hladiny amoniaku v krvi. Tyto testy lze provést už u štěňat od 4 do 6 týdnů věku. Navíc ne vždy testy bývají spolehlivé.
Moderní diagnostika se však posunula dál. U získaných zkratů nebo skryté dysplazie (PVH-MVD) krevní testy nemusí stačit. Klíčové je proto sonografické vyšetření u zkušeného specialisty, případně pokročilé metody jako CT nebo MRI.
Co z toho plyne pro chovatele? (Genetické okénko)
Výzkumy potvrzují, že PSS má silný genetický základ a často vznikal jako nechtěný vedlejší produkt při miniaturizaci oblíbených plemen. Dědičnost je komplexní (polygenní), což znamená, že za ni nemůže jeden jediný gen, ale kombinace několika faktorů.
Vědecká literatura navíc zkoumá i tzv. vnější spouštěče (faktory prostředí) u vrozeného portosystémového zkratu a mikrovalskulární dysplazie (PVH-MVD) zabývá. Vnější vlivy nezpůsobují vznik samotné cévní anomálie, ale mají obrovský vliv na to, jak vážně se nemoc navenek projeví (tzv. klinická exprese).
Klíčovým faktorem je složení stravy (Dietní spouštěč). Pokud pes s PSS dostane krmivo bohaté na masové bílkoviny, ve střevech se vytvoří masivní množství amoniaku. Jelikož ho játra neodfiltrují, krevní oběh ho zanese do mozku, což okamžitě spustí akutní záchvat hepatické encefalopatie. Studie ukazují, že psi s PSS mnohem hůře tolerují červené maso. Naopak mléčné (tvaroh, sýr cottage) nebo vysoce stravitelné rostlinné (sójové) bílkoviny tvoří při trávení méně toxinů a psi na nich prospívají lépe.
Střevo je hlavním producentem amoniaku v těle kvůli bakteriím, které v něm žijí a rozkládají zbytky jídla. Pokud nemocný pes trpí zácpou, natrávenina zůstává ve střevě příliš dlouho. Bakterie produkují toxiny mnohem intenzivněji a ty se masivně vstřebávají do krve. Pro psa s PSS může být i obyčejná zácpa spouštěčem neurologického kolapsu.
Když pes málo pije, zvrací nebo má průjem, dochází k rychlému zahuštění krve a snížení krevního tlaku. Pro již tak zmenšená a podvyživená játra to znamená kritický nedostatek kyslíku a živin, což prudce zhorší jejich funkci.
Mnoho běžných léků (např. některá nesteroidní antiflogistika proti bolesti, sedativa či barbituráty) vyžaduje ke svému odbourání stoprocentně funkční játra. U psa s PSS nebo skrytou PVH-MVD může i běžná dávka léku způsobit těžkou otravu nebo extrémně dlouhé, až život ohrožující probouzení z narkózy.
Jelikož játra postižená zkratem nedokážou správně ukládat glykogen (zásobní cukr), jakékoli delší hladovění (např. vynechání jednoho krmení) nebo zvýšená fyzická aktivita a stres mohou u štěněte okamžitě spustit těžkou hypoglykémii doprovázenou záchvaty a apatií.
Studie analýzy rodokmenů maltézských psíků, kde bylo popsáno 19 postižených jedinců, 94 potvrzených zdravých jedinců a dalších 186 příbuzných psů s neznámým statusem onemocnění. Prováděla se zde i záměrná křížení postižených jedinců se zdravými v celkem 8 spojeních. Výsledky vyústily do odhadu tzv. heretability (jak velký podíl rozmanitosti je způsobený genetickou rozmanitostí), která byla vyčíslena na 61 %. To ukazuje na velmi dobrou odpověď směrem od tohoto onemocnění v případě, že se chovatelé intenzivně rozhodli jít proti tomuto onemocnění v chovu plemene. Další segregační analýza sice naznačovala přítomnost jediného genu, který by se dědil klasicky recesivně, ale výsledky jednotlivých spojení tuto teorii vyvrátily.
Podobně studie cairn teriérů v Holandsku mezi léty 1990 – 2001, kdy zkoumali celkem 6367 štěňat a měřili jim koncentraci amoniaku po hladovce v 6 týdnech věku. V celé populaci byla prevalence (množství přirozeného výskytu) v populaci 0,58 %. Nicméně byly popsány 3 linie, kde byla prevalence mnohem vyšší – 1,9 – 5,9 %. To jasně ukazuje na genetický základ onemocnění.
Aby si ověřili mód dědičnosti, provedli celkem 3 spojení s nemocnými jedinci (spojení operované feny a nepostižený pes, postižený syn a zdravá fena a nepříbuzný postižený pes a zdravá fena z linie). 4 z celkem 19 štěňat byla také postižena onemocněním. To bohužel neodpovídá žádnému mendelistickému módu dědičnosti.
Obecně se studie klaní k polygenní dědičnosti a není zde efekt pohlaví.
Nakonec ještě zmíním studii, kdy vzali vzorky jater od zdravých a postižených jedinců a zkoumaly rozdílné vyjádření genů pomocí různých genetických metod. Z popsaných genů se zdají být velmi slibné geny VCAM1, WEE1 pro intrahepatální portosystemický zkrat, gen VCAM1 je slibným pro extrahepatální PSS a gen CCBL1 měl také sníženou expresi (vyjádření) jak u intra- tak i u extraheptatální zkratky. Je třeba, aby na tento konkrétní výzkum navázaly další studie.
Zlatá pravidla pro zdravý chov
Nikdy nechovat na nemocných jedincích – a to ani na těch, kteří v mládí úspěšně podstoupili operaci zkratu a jsou nyní zdraví.
Sledovat rodové linie – pokud se v chovu PSS objeví, je nesmírně důležité zaznamenat informace o rodičích a sourozencích. Dokud neznáme přesný klíč dědičnosti, tito příbuzní z chovu vyloučeni nejsou, ale chovatelé by s touto informací měli v rámci linií velmi obezřetně pracovat.
Zdroje
Konstantinidis AO, Patsikas MN, Papazoglou LG, Adamama-Moraitou KK. Congenital Portosystemic Shunts in Dogs and Cats: Classification, Pathophysiology, Clinical Presentation and Diagnosis. Vet Sci. 2023 Feb 17;10(2):160. doi: 10.3390/vetsci10020160. PMID: 36851464; PMCID: PMC9961057.
O’Leary CA, Parslow A, Malik R, Hunt GB, Hurford RI, Tisdall PL, Duffy DL. The inheritance of extra-hepatic portosystemic shunts and elevated bile acid concentrations in Maltese dogs. J Small Anim Pract. 2014 Jan;55(1):14-21. doi: 10.1111/jsap.12156. Epub 2013 Dec 2. PMID: 24299127.
PAEPE, D., H. HAERS, K. VERMOTE, J. SAUNDERS, M. RISSELADA a S. DAMINET. Portosystemic shunts in dogs and cats: definition, epidemiology and clinical signs of congenital portosystemic shunts. Vlaams Diergeneeskundig Tijdschrift [online]. 2007, 2007(76), 234-240 [cit. 2026-07-12]. Dostupné z: https://openjournals.ugent.be/vdt/article/87575/galley/205385/view/
TOBIAS, Karen. Help! My dog has been diagnosed with liver problem: Understanding common liver problems in yorshire terriers and other toy breeds. 2020. Dostupné na: https://trace.tennessee.edu/entities/publication/5794cc70-c719-4705-b929-72826af3708d
Van den Bossche L, van Steenbeek FG. Canine congenital portosystemic shunts: Disconnections dissected. Vet J. 2016 May;211:14-20. doi: 10.1016/j.tvjl.2015.09.025. Epub 2015 Oct 8. PMID: 27061656.
van Steenbeek FG, van den Bossche L, Leegwater PA, Rothuizen J. Inherited liver shunts in dogs elucidate pathways regulating embryonic development and clinical disorders of the portal vein. Mamm Genome. 2012 Feb;23(1-2):76-84. doi: 10.1007/s00335-011-9364-0. Epub 2011 Nov 4. PMID: 22052005; PMCID: PMC3275728.
van Straten G, Leegwater PA, de Vries M, van den Brom WE, Rothuizen J. Inherited congenital extrahepatic portosystemic shunts in Cairn terriers. J Vet Intern Med. 2005 May-Jun;19(3):321-4. doi: 10.1892/0891-6640(2005)19[321:icepsi]2.0.co;2. PMID: 15954545.
van Steenbeek FG, Van den Bossche L, Grinwis GCM, Kummeling A, van Gils IHM, et al. (2013) Aberrant Gene Expression in Dogs with Portosystemic Shunts. PLoS ONE 8(2): e57662. doi:10.1371/journal.pone.0057662
Představte si, že řídíte auto, ale na palubní desce vám funguje jen tachometr. Netušíte, kolik máte benzínu, jaký je tlak v pneumatikách ani jestli se nepřehřívá motor. Přesně takhle dneska spousta chovatelů řídí chov svých plemen. Spoléhají pouze na papírové rodokmeny a počítají koeficient příbuznenské plemenitby. Jenže rodokmen je jen teoretický plán. Skutečná realita je zapsaná v DNA.
Dnes bych chtěla přiblížit pojem, který upravuje pravidla hry v chovu psů – Genomic Baseline (genomický referenční bod). Co to je, proč by s ním chovatelské kluby měli začít pracovat a jak to může zachránit vaše/moje – jakékoliv plemeno před genetickou slepou uličkou?
Co je to „Genomic Baseline“?
Baseline je zkrátka referenční bod. Je to fotka genetického zdraví celé populace v jeden konkrétní moment – jako když jdete na kompletní odběr krve.
U psů to znamená, že vezmete desítky, ideálně stovkya více jedinců daného plemene v určité zemi (např. teď čerstvá data z německého DRC klubu pro retrívry) a otestujete je na SNP čipu (kolem 35 000 markerů).
Co tím zjistíme?
Skutečný genomický koeficient příbuzenské plemenitby (Inbreeding): Na rozdíl od rodokmenu, který vidí příbuznost jen tam, kam sahají papírové záznamy (často pět až deset generací dozadu), SNP čip vidí reálné úseky homogenity (ROH – runs of homozygosity). Ukáže vám pravdu, ne teorii.
Skutečnou diverzitu (Heterozygotnost): Kolik procent genetické variability plemeni ještě zbývá.
Frekvenci alel: Jak moc jsou v populaci „rozlezené“ mutace pro různé nemoci.
Proč by to chovatele mělo zajímat?
Argument „Tady a teď“: Baseline není statická vědecká studie, která skončí v šuplíku. Je to dynamický a pokračující nástroj. Když chovatelé vstoupí do takového výzkumu, dostávají vyhodnocení pravidelně – například každých 6 měsíců.
Představte si to jako váhu: Chcete zhubnout (zlepšit zdraví plemene). Genomic baseline vám řekne: „Dnes vážíte 90 kg a máte 30 % tuku.“ Za 6 měsíců se zvážíte znovu a hned vidíte, jestli vaše chovatelská rozhodnutí (např. omezení populárních krycích psů) nesou ovoce, nebo jestli se řítíte do problému.
Příklady z praxe (ochutnávka z posteru): Uvidíte, jestli se vám plemeno netříští na dva světy, jako se to stalo u Curly Coated retrívrů (pracovní vs. výstavní linie mají úplně jinou DNA).
Uvidíte, jestli narážíte na strop kvůli syndromu populárních šampionů jako Flat a Golden retrívři.
Závěr
Co z toho všeho tedy plyne pro chovatele a chovatelské kluby? Výzkumy jako tento nám jasně ukazují, že moderní chov už se neobejde bez reálných dat. Ta nejtěžší otázka samozřejmě stojí – Jak s tím začít?
Možná si říkáte, že vaše plemeno nebo váš klub nic takového zatím nemá. A to je úplně v pořádku – jsme na začátku nové éry. Cílem není na nikoho tlačit, ale spíš se společně zamyslet nad možnostmi. Tvorba takového referenčního bodu (genomic baseline) totiž není věc, kterou by klub musel zvládnout sám na koleni.
Je to skvělá příležitost pro kluby, jak se poohlédnout po silném partnerovi. Může to být komerční genetická laboratoř, která má zájem na dlouhodobém výzkumu, nebo univerzitní projekt v rámci veterinárních či zemědělských fakult. Fakulty často hledají smysluplná témata pro vědecké práce a pro chovatele je to ideální způsob, jak propojit praxi s akademickým světem.
Společný projekt klubu a vědecké instituce může přinést data, která dají chovu vašeho plemena jistotu na desítky let dopředu. Pokud jste v užším vedení klubu nebo máte chuť chov aktivně posouvat, zkuste toto téma otevřít jako námět k diskuzi. Protože když víme, kde přesně jako populace stojíme, dokážeme mnohem lépe naplánovat, kam chceme bezpečně dojít.
Co ukázal genomický monitoring o situaci plemene v Německu?
Originální poster ze studie německého klubu DRC (2024–2026), který byl prezentován na workshopu IPFD. Omluvte prosím horší čitelnost fotky z místa dění; všechny důležité výsledky pro jednotlivá plemena jsem pro vás detailně rozebrala přímo v článku. V momentě publikování oficiální vědecké studie budou obrázky aktualizovány.
Genetické testování psů zažívá revoluci. Opět a další. Ani nevím, kolikátou už, ale to patří k posunu technologií a našich znalostí…
Doba, kdy nám stačilo otestovat psa na jednu konkrétní nemoc, abychom získali nálepku „čistý“ a mohli vesele krýt, pomalu končí. Pokud chceme, aby naše chovy byly zdravé a životaschopné i za dvacet nebo padesát let, musíme se začít dívat na zdraví celých populací.
Na nedávném workshopu mezinárodní organizace IPFD (International Partnership for Dogs) byla prezentována zajímavá studie s názvem „Genomic Monitoring of Retriever Breeds in Germany: A Baseline Analysis of DRC Data (2024–2026)“.
Tento projekt, na kterém spolupracovali odborníci z laboratoří Certagen a VHLGenetics s Německým klubem retrívrů (DRC), dává do ruky detailní návod, jak vypadá moderní řízení chovu založené na reálných datech. Vědci analyzovali data sbíraná mezi zářím 2024 a květnem 2026. Co všechno zjistili?
Síla referenčního bodu: Co je to Genomic Baseline?
Představme si, že se rozhodneme radikálně změnit svůj životní styl – chceme žít zdravěji, shodit přebytečná kila a získat kondici. První věc, kterou uděláme, je, že se postavíme na váhu a necháme si udělat komplexní rozbor krve. Zjistíme svůj výchozí bod – a přesně to je Genomic Baseline.
Vědci v této studii nepoužili teoretické výpočty z papírových (klasických) rodokmenů. Ty často vidí jen pět nebo deset generací dozadu. Použili soudobou technologii: SNP čipů s přibližně 35 000 markery.
Ten vidí reálné úseky shodné DNA (tzv. runs of homozygosity – ROH) vzniklé současným i minulým příbuzenským křížením a ukáže reálný stav genetické diverzity (heterozygotnosti) a příbuzenské plemenitbě plemene.
Živý nástroj, ne suchá teorie
Chovatelé z DRC do tohoto výzkumu nevstupovali jen pro jednorázové znalosti o plemenech. Chovatelský klub má totiž slíbené vyhodnocení každých 6 měsíců. Mají tak v ruce dynamický nástroj. Každý půlrok uvidí, zda jejich chovatelská rozhodnutí (např. importy nebo omezení příbuzenské plemenitby) nesou ovoce, nebo zda se populace řítí do genetické slepé uličky.
3 nejzajímavější příběhy z grafů: Jak jsou na tom jednotlivá plemena?
Analýza ukázala, že každé plemeno retrívra čelí kvůli své historii a chovatelským zvyklostem úplně jiným výzvám. Podívejme se na tři nejvýraznější příklady:
Výřez z originálního posteru ze studie německého klubu DRC (2024–2026), který byl prezentován na workshopu IPFD. Omluvte prosím horší čitelnost fotky z místa dění; výsledky a grafické distribuce pro jednotlivá plemena jsem pro vás detailně rozebrala přímo v článku. V momentě publikování oficiální vědecké studie budou obrázky aktualizovány.
1. Curly Coated retrívr: Dva světy v jednom plemeni
Grafy inbreedingu u Curly Coated retrívrů odhalily tzv. bimodální distribuci. Pro přiblížení, je to jako graf se dvěma jasně oddělenými kopci. Data potvrdila, že v populaci existuje striktní genetická separace mezi pracovními (working) a výstavními (show) liniemi. Na papíře jde o stejné plemeno, v DNA jsou to však dva izolované ostrovy, které spolu téměř nekomunikují. Pro chovatele je to jasné varování: pokud tyto dva světy občas nepropojí, riskují u obou linií rychlou ztrátu variability.
2. Flat Coated a zlatý retrívr: Daň za popularitu
Úplně jiný obrázek ukázala data u Flat Coated a zlatých retrívrů. Jejich křivka inbreedingu je úzká a posunutá výrazně doprava k vysokým hodnotám příbuzenské plemenitby (COI). Studie stav pojmenovává přesně: je to přímý důsledek historického (a bohužel možná i současného) nadužívání populárních krycích psů (popular sireseffect). Snaha krýt těmi nejúspěšnějšími šampiony vedla k tomu, že se genetická základna těchto plemen drasticky zúžila.
3. Labradorský retrívr: Síla otevřených hranic
Na opačném konci spektra stojí labrador. Vykazuje nejnižší koeficient inbreedingu (COI) a nejvyšší genetickou diverzitu. Kromě obrovské celosvětové základny je to dáno chovatelskou strategií v DRC – chovatelé velmi aktivně využívají importované psy ze zahraničí. Tento neustálý příliv „nové krve“ populaci prokazatelně osvěžuje.
Co nám studie říká o přenašečích nemocí?
Výřez z originálního posteru ze studie německého klubu DRC (2024–2026), který byl prezentován na workshopu IPFD. Omluvte prosím horší čitelnost fotky z místa dění; výsledky a grafické distribuce pro jednotlivá plemena jsem pro vás detailně rozebrala přímo v článku. V momentě publikování oficiální vědecké studie budou obrázky aktualizovány.
Vědci sledovali také alelické frekvence (zastoupení mutací) u povinných i doporučených testů. Ukázalo se, že u jednoduchých (monogenních) vad, na které kluby dlouhodobě tlačí a sledují je, jsou čísla pod kontrolou.
Velkou výzvou však zůstávají komplexní nebo riziko-modifikující varianty (jako je degenerativní myelopatie – DM, ichtyóza u zlatých retrívrů, zátěží vyvolaný kolaps – EIC, nebo rizika spojená s CDDY/IVDD). Tyto mutace mají v populaci vysoké zastoupení, protože na ně nebyl vyvíjen tak přímý selekční tlak. Genomic baselinenám pomáhá tato rizika zmapovat. Není cílem přenašeče slepě nevyřazovat z chovu (čímž bychom dál snížili diverzitu), ale rozumně je párovali s geneticky zdravými protějšky.
Cesta vpřed: Spolupráce a věda
Tato německá studie by měla být pro nás obrovskou inspirací. Ukazuje, že moderní chov psů se už neobejde bez spolupráce s vědeckým světem.
Pokud chceme podobné zrcadlo nastavit i našim plemenům, není to úkol, který by chovatelské kluby musely zvládnout samy a financovat z vlastních kapes. Je to ideální příležitost pro hledání strategických partnerství. Může jít o spolupráci s komerčními genetickými laboratořemi, nebo o společné projekty s univerzitami a veterinárními fakultami. Akademická sféra často hledá reálná data pro výzkum a chovatelské kluby zase odborné zpracování léty sesbíraných dat a jejich interpretaci. Když se tyto dva světy spojí, profituje z toho to nejdůležitější – zdraví našich psů.
Máte přehled o tom, jaká je reálná genomická diverzita vašeho plemene?
Je to devatenáct let, co vyšla tato studie (Lifelong diet restriction and radiographic evidence of osteoarthritis of the hip joint in dogs) , ale její výsledky zatím byly vždy potvrzeny. V čem je tak revoluční?
Je to jednoduché nesnaží se zjistit co stojí za genetickou příčinou dysplazie kyčlí, ale zaměřuje se na jeden jediný aspekt, který máme v rukou my všichni majitelé psů. Ještě stále nevíte, kam mířím? Je to výživa, respektive krmení. Překvapeni? Já byla také. Ale po přečtení článku, patří mezi mé oblíbené, vzpomenu si na něj každý večer, když rozděluji „večeři“ mezi naše psí členy rodiny.
O čem tady článek je?
Prvním důležitým faktem, který přičítám studii k dobru, je, že je celoživotní. Tedy sledovala celkem 48 labradorských retrívrů celkem ze 7 vrhů od 50. dne jejich života až do jejich smrti. Ve 49. dnech věku byla tato štěňátka rozdělena do dvou skupin. Jedna byla krmena normálně – ad libidum – skupině budeme říkat kontrolní. Druhá skupina měla přesně odměřenou dávku krmiva, která byla o 25 % nižší, než je uvedené na krmivu jako doporučená denní dávka. Druhá skupina byla pojmenována diet restricted anebo jen restricted. Tedy omezená v množství jídla. Po třetím roce věku byla oběma skupinám upravena dieta na protokol proti obezitě, aby se udrželi všichni jedinci v optimální kondici.
Oběma skupinám byly celý život rentgenovány kyčle ve známém pohledu (dle FCI hodnocení), v tzv. ventrodorsálním lehu s nataženými kyčelními klouby (ventrodorsal hip-extended view) a to ve věku od 1 roku do 12 let, vždy ročně.
Co myslíte, že říkají výsledky?
Medián prvního výskytu ostroartritidy na RTG snímcích bylo u kontrolní skupiny v 6 letech a u restricted skupiny ve 12 letech. Medián znamená, že polovina psů byla ještě zdravá a polovina psů již měla artritické změny. A rozdíl 6 let zdravého a neomezeného pohybu, to už je slušný výsledek!
Omezení v jídle pozdrželo mimo jiné i díky nižší hmotnosti zvířat (33 kg kontrolní skupina a 24,2 kg restricted skupina) vývoj znaků artritidy zjistitelných na rentgenových snímcích. Omezené krmení tedy nejen zpomalilo vznik nemocí, ale také snížilo jejich závažnost – což má pozitivní dopad na délku a kvalitu života psů. Působilo tedy vysoce preventivně a pozitivně ovlivnilo kvalitu života.
A spolu s nižší hmotností a úlevou od bolesti tu byl další pozitivní výsledek – Doba dožití se u restricted skupiny zvýšila až na 13 let oproti 11 letům kontrolní skupiny.
Prevalence radiografických znaků osteoartrózy kyčle rostla lineárně s věkem – od cca 15 % ve dvou letech až po 67 % ve věku 14 let.
Někdo má rád výsledky srovnání v přehledné tabulce, jinému zase vyhovuje obrázek či graf. Nicméně oba říkají totéž. Již ve dvou letech věku se začínají rozevírat nůžky mezi skupinou kontrolní a restricted. V tomto věku bylo z kontrolní skupiny šest psů hodnoceno dle vyhodnocení rentgenu jako s artritickými změnami, zatímco v restricted skupině to byl pouze jeden jedinec. A pokračujeme obdobně s vyhodnocením v pěti letech. Zde bylo devět psů z kontrolní skupiny s prokázaným artritickým nálezem a pouze tři psi ze skupiny restricted. V osmi letech potom 12 psů z dvaceti dvou (dva zemřeli) mělo artritické změny oproti počtu tří z dvaceti jedna jedinců.
Kontrolní skupina
Restricted skupina
Pozn.
průměrná hmotnost
33,7 ± 6,02 kg
24,2 ± 3,79 kg
restricted váží o 26 % méně
Body condition score
6,7
4,6
Věk dožití (medián)
11,2 roku
13,0 roku
Hodnocení ve 2 letech
6 psů z 24
1 pes z 24
evidence osteoartridity
Hodnocení v 5 letech
9 psů z 24
3 psi z 24
evidence osteoartridity
Hodnocení v 8 letech
12 psů z 22
3 psi z 21
evidence osteoartridity, chybějící počty do 24 znamenají úhyn jedinců
Obr. 1 Efekt diety mezi skupinami diet restricted a kontrolní skupinou na prevalenci kritérií Orthopedic Foundation of Aminals (OFA) pro hodnocení hysplazie kyčelních kloubů (canine hip dyspalia, CHD). Omezení potravy jako enviromentální faktor má hluboký vliv, zlepšuje kritéria OFA hodnocení a redukuje frekvenci CHD u těchto 24 párů geneticky identických psů. Navíc byl zapracován status kyčlí psů, kteří zemřeli před koncem studie. Proto odhad frekvence CHD je konzervativní, protože psi s normálními kyčlemi, kteří zemřeli dříve zůstali v analýze jako normální po celou délku studie. Převzato z: Smith et. al (2006). Obr. 2 Výsledky Kaplan-Meierovi analýzy (statistická analýza, pozn. autorky) pro podíl labradorských retrívrů (šedá čára = restricted skupina [n=24], černá čára kontrolní skupina [24]) s radiografickými změnami osteoartritidy kyčelních kloubů. Převzato z: Smith et. al (2006). Obr. 3 Kumulativní prevalence osteoartritidy u stejných psů z obr. č. 2. Převzato z: Smith et. al (2006).
Jsou i další výstupy?
Táž vědecká skupina publikovala i další výsledky z této skupiny psů. Například zkoumali i rozdíly mezi snímkováním AKC = FCI a PennHip. PennHip, respektive distrakční indexy (jiná metoda hodnotící kyčle) předpověděl všechny psi ve skupině (všech 48) s vysokým stupněm laxe kloubů, tedy distrakčním indexem vyšším než 0,35. Protože distrakční index se nedá ovlivnit jídlem, obě dvě skupiny se ve svých výsledcích nelišili. Protože se stanovení PennHip prováděnoulo pouze jednou a to ve svou letech, těžko se hodnotí jeho přesnost stanovení, která bývá optimální spíše ve 3 letech věku.
Podobnou studii provedl i tým Kealy et al. (2000), kdy porovnávali shodné psí skupiny (kontrolní a diet restricted) labradorských retrívrů. Tato skupina se zaměřila na četnost osteoartrózy nejen u kyčlí, ale i u ramen, loktů a kolenního kloubu u osmiletých psů. Výsledek byl opět jednoznačný; prevalence u kyčlí 15 z 22 jedinců u kontrolní skupiny oproti 3/21 u restricted skupiny. Dysplazie ramenního kloubu 19 z 22 u kontrolní skupiny a 12 z 21 u restricted skupiny. Navíc léze u restricted skupiny byly celkově menší. Závažnost a ne prevalence osteoartritidy u loketního kloubu byla opět vyšší u kontrolní skupiny oproti restricted skupině.
Navazující studie stejné vědecké skupiny (Kealy et al. (2002)) ukázala, že celoživotní omezení krmné dávky neovlivnilo jen klouby, ale zasáhlo i do dalších oblastí zdraví. Omezená dieta vedla k nižší tělesné hmotnosti, menšímu procentu tělesného tuku, nižší hladině některých krevních tuků a hormonů (např. nižší triglyceridy, glukóza, inzulin). Psi na omezené dietě měli delší medián přežití– tedy střední životnost byla významně větší než u psů normálně krmených. Ale hlavně psi, kteří byli krmeni méně, měli totiž pozdější nástup celé řady nemocí typických pro vyšší věk. Nešlo jen o osteoartrózu, ale také o nádory (zhoubné i nezhoubné, často mléčné žlázy), opakující se kožní potíže, onemocnění jater, hormonální problémy jako hypotyreóza či potíže související s reprodukcí u fen (např. pyometra nebo těžké pseudogravidní stavy). U některých psů se vyskytly i epileptické záchvaty. Omezená strava tedy nepůsobila jen na pohybový aparát, ale komplexně oddálila či zmírnila projevy celé palety chronických onemocnění, která běžně doprovázejí stárnutí psů.
Závěr
Pro čtenáře, kteří se na věci dívají optikou „selského rozumu“, vlastně výsledky studie nejsou nijak šokující. Méně jídla znamená lehčího psa a lehčí pes představuje menší zátěž na kyčelní klouby. Ty se proto neopotřebovávají tak rychle jako u psů těžších.
Pro mě osobně je to ale takový malý „aha moment“ – uvědomění, že jako majitel mám v rukou poměrně jednoduchý, a přitom účinný nástroj, jak svému psovi zlepšit kvalitu života. Nejde o to trápit ho hlady, ale o to, nepřekrmovat ho a držet jeho hmotnost v rozumných mezích.
Studie zároveň ukázala, že osteoartróza není jen problémem mladých psů s genetickou predispozicí. Vyvíjí se pozvolna a postupně během celého života, takže klíčovou roli hraje právě dlouhodobý přístup ke krmení a kondici. Psi, kterým byla po celý život snižována krmná dávka, si udrželi nejen nižší průměrnou váhu, ale také lepší tělesnou kondici. A to je jasný signál, že štíhlá postava není jen otázkou estetiky, ale skutečným klíčem k delšímu a zdravějšímu životu našich čtyřnohých parťáků.
Zdroje
Smith GK, Paster ER, Powers MY, Lawler DF, Biery DN, Shofer FS, McKelvie PJ, Kealy RD. Lifelong diet restriction and radiographic evidence of osteoarthritis of the hip joint in dogs. J Am Vet Med Assoc. 2006 Sep 1;229(5):690-3. doi: 10.2460/javma.229.5.690. PMID: 16948575.
Smith GK, Lawler DF, Biery DN, Powers MY, Shofer F, Gregor TP, Karbe GT, McDonald-Lynch MB, Evans RH, Kealy RD. Chronology of hip dysplasia development in a cohort of 48 Labrador retrievers followed for life. Vet Surg. 2012 Jan;41(1):20-33. doi: 10.1111/j.1532-950X.2011.00935.x. PMID: 23253036.
Kealy RD, Lawler DF, Ballam JM, Mantz SL, Biery DN, Greeley EH, Lust G, Segre M, Smith GK, Stowe HD. Effects of diet restriction on life span and age-related changes in dogs. J Am Vet Med Assoc. 2002 May 1;220(9):1315-20. doi: 10.2460/javma.2002.220.1315. PMID: 11991408.
Kealy RD, Lawler DF, Ballam JM, Lust G, Biery DN, Smith GK, Mantz SL. Evaluation of the effect of limited food consumption on radiographic evidence of osteoarthritis in dogs. J Am Vet Med Assoc. 2000 Dec 1;217(11):1678-80. doi: 10.2460/javma.2000.217.1678. PMID: 11110459.
Populární barva s nepopulárními riziky. Rozplétáme genetiku merle.
Obrázky publikovány s laskavým svolením paní Milady Jarošové, jejich vlastníka.
Merle zbarvení u psů: krásné, ale geneticky složité
Merle zbarvení patří mezi nejatraktivnější barevné vzory, které u psů můžeme vidět. Mnoho majitelů si ho zamilovalo na první pohled a ani chovatelé nezůstávají pozadu – spojení nesoucí gen pro merle jsou často velmi vyhledávaná.
Teprve v roce 2006 se podařilo vědecky určit, kde se tato barva „skrývá“ v genetickém kódu. Změna se nachází na genu známém jako SILV (někdy také označovaném jako PMEL), do kterého se vložil tzv. retroelement, odpovědný právě za vznik merle fenotypu.
Zavedení genetického testování však ukázalo, že merle není tak jednoduché, jak se zpočátku zdálo. U některých psů byly výsledky nejednoznačné a klasické metody testování, které fungují u jiných barevných variant, zde selhávaly. Až v roce 2018 vyšla studie, která na základě tehdejších poznatků nabídla komplexní vysvětlení všech variant merle zbarvení.
Přestože je merle velmi oblíbené, není bez rizik – zejména pokud chovatelé nerozumí dobře genetickým zákonitostem. Správné plánování spojení je u merle mnohem náročnější. Pokud se narodí štěně se dvěma merle alelami (tzv. homozygotní merle), může se kromě výrazného vzhledu objevit i závažné poškození sluchu a zraku. Tito jedinci bývají často bílí, hluší a nevidomí.
V tomto článku se proto podíváme na merle barvu podrobněji – co ji způsobuje, jaké varianty známe a proč je tak důležité ji při chovu opravdu dobře chápat.
Skokani v DNA
Schovávají se pod souhrnným názvem retroelementy. Většinou se jedná o zkopírovanou informaci z virové DNA, která se začlenila do DNA hostitele. Tyto elementy jsou protekčními mechanismy DNA a epigenetiky většinou poměrně dobře umlčovány. Navíc rozdělení genů na exony (většina genů je rozkouskovaná a ne pohromadě právě z tohoto důvodu, aby bylo obtížnější narušit funkci jakéhokoliv genu) a vmezeřené nekódující introny přispívá k tomu, aby se retroelementy „netrefily“ do genu jako takového.
Jak ale vidíme u merle a genu SILV, občas se jim to povede.
V našem případě se do genu vložil retroelement pojmenovaný SINE (short interspected element – krátký vmezeřený element). Ten se skládá z těla tohoto elementu a tzv. ocásku, polyA ocásku, který díky své rozdílné délce hraje zvláštní a podstatnou roli v konečném zbarvení psa (fenotypu jedince).
PolyA ocásek vlastně prakticky popisuje jeho strukturu. Je to ocásek – konec elementu SINE, který se skládá pouze z adeninů (z Aček). S touto strukturou je náchylný ke špatnému přepisu (replikačním chybám). Špatný přepis ho dokáže zkrátit nebo prodloužit bez ohledu na původní genetickou informaci. A tím nám vznikla široká paleta odstínů merle. Pro genetické laboratoře je taková struktura poměrně výzva, jelikož se náročně stanovuje.
Proč je epigenetika brzdí a jak
V předchozím odstavci jsem zmínila, že retroelementy bývají poměrně dobře blokovány. Děje se hlavně za pomocí epigenetických pochodů, hlavně methylacemi. Netřeba v tom hledat vědu, název opět odpovídá tomu, co nastává v genetické informaci. Jde o připojení methylových skupin na tu část DNA před genem (v našem případě před retroelementem) na cytosiny (Cčka) v tzv. CpG ostrůvcích (nahromaděné kombinace cytosinů – Cčka a guaninů Gčka). Ty se nacházejí před geny nebo elementy a určují jejich činnost.
Pokud je Cčko (cytosin) methylován (připojený na cytosin), nemůže plnit svou biologickou funkci v aktivaci genu a gen zůstane neaktivní.
Obrázek je studijní materiál on-line kurzu Epigenetic Control of Gene Expression, vyučující Dr. Marnie Blewitt Kurz je k zakoupení na: https://www.coursera.org/learn/epigenetics
Přenesu-li to do obrázkové varianty vypadá to asi následovně. Bílá lízátka jsou cytosiny (Cčka) nemethylované. Protože Cčka neztratily svou funkci, bude modrý gen za nimi fungovat. V druhé části obrázku jsou cytosiny methylované a lízátka zčernala. V takovém případě cytosiny nemohou plnit svou biologickou funkci a růžový retroelement je blokovaný a nepřepíše se.
Tyto změny jsou vratné (reverzibilní) a spolu s věkem anebo působením chemických a jiných činitelů se mohou přepisovat a měnit. Hojně se využívá při popisu epigenetických ovlivnění chování anebo tzv. epihodinách určujících správný věk jedince. Obojí je založené na stejném principu.
Revoluční práce, která obrátila život chovatelům naruby
Teď víme, co má za následek merle zbarvení – retroelement SINE, který se vložil do genu SILV. A víme, že aby se mohl posouvat a působit neplechu jinde, musí být aktivní. Což ale díky epigenetických změnám (lízátkům) není a nemůže jinde mimo genu SILV škodit.
Současná praxe, která udává výskyt až 6 merle alel a dominantní nemerle zbarvení, byla poprvé popsána v roce 2018. Stojí za ní společné úsilí chovatelů luisiánských leopardích psů po celém světě (a dalších plemen) a genetických laboratoří v Německu a ČR. Oficiální název zní – Merle phenotypes in dogs – SILV SINE insertion from Mc to Mh (český překlad Merle fenotypy psů – SILV inzerce SINE od Mc až po Mh).
Původní alela (v angličtině wild type) genu SILV je dlouhá 171 bp (párů bazí, písmenek). Alely, kde je vložený SINE element se liší délkou polyA ocásku:
Mc délka 200 – 230 bp – kryptické merle
Mc+ s délkou 231 – 246 bp – kryptické merle +
Ma o délce 247 – 254 bp jako atypické merle
Ma+ je dlouhé 255 – 264 bp označené jako atypické merle +
M klasické merle čítající délku 265 – 268 bp
a harlekin merle označené Mh s celkovou délkou 269 – 280 bp.
Všechny tyto varianty byly v rámci studie prokázány u tří plemen, sice luisianských leopardích psů, australských ovčáků a border kolií.
V práci se podařilo také prokázat tzv. mozaicismus merle alel. V genetice je spíš okrajově zmiňovaným jevem a zde byl prokázaný u celých 16 % testovaných jedinců. Tedy rozhodně ne u malého množství psů.
Popis jednotlivých merle variant
Merle zbarvení má také svůj typický mód dědičnosti, který není příliš běžný. Odborně je pojmenovaný jako autozomálně nekompletní dominance. Když to polidštím, potom psi mající dvě stejné alely (homozygoti) jsou jinak zbarvení než jedinci mající dvě různé alely (heterozygoti). V tomto případě nedokáže dominantní alela (v přednáškách o ni hovořím jako o svalovci) kompletně překrýt informaci, kterou přenáší recesivní alela (z přednášek označovaná jako vědec) a projeví se obě dvě.
Na obrázku jsou znázorněni typičtí zástupci zbarvení merle, jak se u nich fenotyp projevuje. Obrázek i text je převzat ze zmíněné práce (Langevin et al. 2018).
Obrázek A: kombinace m/m; V genu SILV není žádná inzerce SINE a gen má svou správnou funkci.
Obrázek B: m/Mc; Žádný merle vzhled, žádná změna v barvě srsti ani jejím odstínu. Žádná změna ve zbarvení oka psa.
Obrázek C: Mc/Mc; Žádný merle vzhled, může se projevit zasvětláním pigmentu. Pokud by se objevila změna v srsti, ta může vykazovat vybledlost anebo nahnědlý odstín, který vůbec nesouvisí s hnědým fenotypem b/b hlavně u dlouhosrstých jedinců. Žádná změna barvy očí, žádný pigment není vybělený na bílou barvu.
Fotografie D: m/Mc+; Bez merle vzoru, nenastává změna barvy srsti nebo odstínu pigmentu. Žádná změna barvy očí. Žádný pigment není smazán na bílý.
Pes na fotografii E: Mc+/Mc+; Opět bez vzoru merle, může se projevit buď beze změny barvy srsti a pigmentového odstínu. Případně může dojít k mírné změně zbarvení srsti – pigment se může projevit jako vybledlý nebo bezbarvý. Lze také někdy zaznamenat hnědavý odstín, který nesouvisí s barevnou kombinací b/b, zejména u dlouhosrstých plemen. Žádná změna barvy očí. Žádný pigment není vymazán na bílou barvu.
Jedinec F: m/Ma; Sám je bez vzoru merle, může být bez změny barvy srsti nebo pigmentového odstínu. Případně se může projevovat zředěnou barvou, která nesouvisí s genotypem d/d a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který není v barvě srsti a DNA vedený jako kombinace b/b. Může se projevovat světlejší podsadou, zejména u osrstěných plemen. Světlejší stínovaná místa mohou být viditelná na uších, krku, pod ocasem a v oblasti ocasu. Mohou být vyjádřeny modré oči. Žádný pigment se nevyběluje.
Obrázek jedince G: Mc/Ma; Srst nemá vzor merle, může se vyjádřit beze změny na barvě srsti nebo pigmentového odstínu. Případně může vykazovat zředěný výraz srsti, i když kombinace ředících alel d/d není přítomna a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který nesouvisí s genotypem b/b. Takový jedinec může mít světlejší podsadu (u dlouhosrstých plemen). Světlejší odstíny mohou být viditelné na uších, krku, pod ocasem a v oblasti ocasu. Mohou být vyjádřeny modré oči. Nedochází k vybělení pigmentu.
Fotografie psa H: Ma/Ma; Nejčastěji zředěná barva, i když není přítomen genotyp d/d a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který nesouvisí s genetickou kombinací b/b. Takový jedinec nese zředěnější odstín pozadí s malými plochami tmavších skvrn. Mohou být vyjádřeny modré oči. Žádný pigment není vymazán do bílé barvy.
Pes I: m/Ma+; Merle vzor je tlumený, není ostrý a jasný nebo tak dobře definovaný jako u některých standardů plemene. Může se nejčastěji projevit jako barva zředěná, i když není přítomen genotyp d/d a/nebo má hnědavý odstín bez genetické kombinace b/b. Někteří psi mohou vypadat i bez merle vzoru, bez ředění a beze změny barvy srsti nebo pigmentového odstínu. Mohou být patrné modré oči. Nedochází k vymazání pigmentu na bílou barvu.
Obrázek J: Mc/Ma+; Vzor merle je tlumený, není ostrý a jasný či jasně definovaný, jak mohou vyžadovat některé standardy plemene. Opět se projeví jako zředěná v barvě, i když pes nemá kombinaci d/d a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který nesouvisí s b/b genotypem. Alternativně, někteří psi se mohou projevovat bez merle vzoru, bez ředění a beze změny barvy srsti nebo pigmentu. Takový jedinci mívají modré oči. Nedochází k vymazání pigmentu do bílé barvy.
Jedinec na fotografii K: Mc+/Ma+; Má často zředěnou barvu, i když d/d není přítomno a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který není v souvislosti s b/b. Více zředěné stínování pozadí s menšími a méně skvrnitými oblastmi. Jak alela Ma+ postupuje blíže k M variantě, může být přítomno nápadnější tvídové vzorování. Mohou se objevit větší plochy pevného pigmentu. Mohou být vyjádřeny modré oči. Některé pigmenty s vysokým počtem písmenek (bazí) v Ma+ (blíží se tedy k alele M) mohou přecházet v bílý.
Obrázek zachycující psa L: Ma+/Ma+; Často zředěná barva, i když d/d není přítomno a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který nesouvisí s b/b. Více zředěné stínování pozadí s menšími a méně skvrnitými oblastmi. Může být přítomno tvídové vzorování. Mohou být vyjádřeny modré oči. Pigment může být odstraněn ve prospěch bílé.
Pes na fotografii M: m/M; Klasický merle vzor. Náhodná místa srsti jsou zředěna do světlejšího pigmentu, vytvářejí kombinaci oblastí tvořených zředěnou barvou smíšenou s oblastmi s plnou pigmentací. Mohou být vyjádřeny modré oči. Žádný pigment není vymazán do bílé barvy.
Fotografie N: Mc/M; Náhodné oblasti srsti jsou zředěny světlejším pigmentem, čímž vzniká kombinace oblastí složených ze světlejšího pigmentu, zředěné barvy smíšené s oblastmi s plnou pigmentací. Může se projevovat tvídové vzorování. Modré oči mohou být vyjádřeny. Žádný pigment není vymazán do bílé barvy.
Jedinec O: Mc+/M: Náhodná místa na srsti jsou ředěna na světlejší pigment, čímž vznikne kombinace oblastí tvořených zředěnou barvou smíšené s oblastmi s plnou pigmentací. Může se projevovat tvídové vzorování. Modré oči mohou být vyjádřeny. Některé pigmenty mohou být vymazány do bílé barvy.
Pes P: Ma/M; Tato kombinace se často označuje jako „patchwork“. Typicky mívá velké plochy plného pigmentu smíšenými s plochami více zředěného stínování pozadí s menšími a méně početnými plochami tmavších skvrn. Často se projevuje tvídové vzorování. Modré oči mohou být vyjádřeny. Některé pigmenty se často vymazávají do bílé barvy.
Jedinec na obrázku Q: Ma+/M; Nejčastěji zředěná barva i když d/d kombinace alel není přítomna a/nebo se může projevit hnědavý odstín, který nesouvisí s genetickou kombinací b/b. Více zředěné stínování pozadí s menšími a méně skvrnitými oblastmi. Rozšířená bílá mimo normálního irského skvrnitého vzoru nahoře na nohách, za rameny. Často je zaznamenána bílá hlava (nesouvisí geneticky s bílou barvou). Mohou být vyjádřeny modré oči. Pigment může být vymazán na bílý.
Jedinec R: M/M; Náhodné oblasti srsti jsou zředěny světlejším pigmentem, čímž vzniká kombinace s oblastmi tvořenými světlejším pigmentem zředěné barvy smíšené s oblastmi plné pigmentace, nejčastěji smíšené s různým množstvím bílé barvy. Mohou být vyjádřeny modré oči. Pigment může být vymazán na bílý.
Kombinace alel m/Mh, Mc/Mh, Mc+/Mh, Ma/Mh, M/Mh a Mh/Mh jsou fenotypově nerozlišitelné a představují jednu homogenní fenotypovou skupinu. Za zmínku stojí, že M/Mh a Mh/Mh se mohou projevovat větším procentem bílé barvy na těle.
Mozaika merle genu
U plemen, která nesou merle zbarvení, se poměrně často setkáváme s genetickým jevem zvaným mozaicismus. V takovém případě byly u jednoho psa zjištěny více než dvě varianty (alely) merle genu, což je u běžné dědičnosti neobvyklé. Vysvětlení nabízí studie, která popisuje, že k mozaikovitému vzoru dochází v důsledku zkrácení delších alel merle během vývoje.
Některé z těchto mozaikových variant mohou být odpovědné za neobvyklé zbarvení, které neodpovídá klasickým kombinacím dvou alel, ale vzniká jako výsledek přítomnosti více různě dlouhých alel zároveň.
Mozaicismus byl potvrzen analýzou DNA, která využívala testování více alelických variant společně s tzv. STR DNA profilem (krátké repetitivní sekvence DNA, DNA profil dle normy ISAG 2006). Díky tomu bylo možné prokázat, že mozaikové alely skutečně patří konkrétním rodičům, a navíc se mohou dědit dál do potomstva. Identifikace těchto alel pak probíhá na základě jejich konkrétní velikosti.
Pozor na zdraví aneb zdravotní komplikace
Gen SILV (připomeňme, že se také nazývá PMEL17) pomáhá produkovat eumelanin, který je odpovědný za produkci pigmentu na kůži, v očích a působí i uvnitř ucha.
Jak jsme si popsali, čím větší narušení SILV, tím více bílé se objevuje v srsti psa. Pes kryptický merle s krátkým SILV a polyA ocáskem nemá v srsti žádnou vybělenou barvu. Oproti tomu harlekin merle Mh má vysoký podíl původní barvy vybělené díky velkému SINE, respektive jeho dlouhému polyA ocásku.
Podobně to funguje i v očích. Fyzikální fakt o rozptylu světla ve vrstvách oka (duhovky) platí následovně: podle toho, kolik je tam uloženo melaninu se nám oko zdá různě barevné. V duhovce oka jsou 3 vrstvy, kde se melanin může uložit. Podle toho, kde a kolik melaninu se uloží, ovlivní výslednou barvu oka, kterou vnímáme. Díky narušení funkce genu SILV, tělo psa neprodukuje melanin v dostatečné míře, a proto se nemůže uložit v oku a oko zůstane modré.
Absencí vzniku melaninu, dochází ve vnitřním uchu k degeneraci stria vascularis – kapilární klička produkující endolymfu pro orgán blanitý hlemýžď (cochlea). Tento orgán potřebuje pro svou činnost mimo jiné tzv. melanocyty (pigmentové buňky). Narušení funkce SILV genu způsobí absenci strial melanocyte-like buněk, které jsou nezbytné pro správný vývoj a funkci této kapilární kličky. Tím, že se endolymfa neobnovuje, dochází k tomu, že zvuk nemůže být v hlemýždi přeměněn na nervový signál a pes je hluchý.
Bylo zjištěno, že homozygotní psi merle jsou vystaveni výrazně vyššímu riziku vzniku sluchového nebo zrakového postižení v porovnání s jedinci bez merle mutace.
Nejen genotypy M/M, ale také heterozygotní genotypy Mh předurčují jedince k postižení sluchu a/nebo zraku.
Chovatel v labyrintu merle genetiky: jak s tím pracovat?
Doba, kdy stačilo u psa jednoduše zjistit, „má nebo nemá merle“, je pryč. Dnes chovatelé pracují s celou škálou variant, a to jak vzhledových, tak genetických. Přesto stále platí základní pravidlo: cílem je odchovat zdravá štěňata – a tomu se musí podřídit i výběr rodičovských kombinací. Zásadní je především vyhnout se spojení dvou jedinců nesoucích merle, což by mohlo vést k narození potomků se závažnými zdravotními problémy.
Naštěstí dnes máme v ruce přesnější nástroje než dříve. Genetické testy dokáží rozlišit i tzv. kryptické formy merle – varianty Mc a Mc+, které dříve šlo odhalit jen náhodou, pečlivým sledováním rodokmenů nebo důsledným pozorováním potomstva.
Zároveň je ale potřeba mít stále na paměti, že ne každý merle heterozygot vypadá stejně. Některé kombinace alel mohou způsobit výrazně světlejší, až téměř bílé zbarvení – a to i u heterozygotních psů, například v případě tzv. harlekin merle. Chovatel proto musí pečlivě vybírat takové kombinace, které budou geneticky bezpečné a nebudou zvyšovat riziko zdravotních komplikací.
Dobrou zprávou je, že nemusíme nic vymýšlet od nuly – laboratoř Genomia zveřejnila přehlednou tabulku kombinací merle alel. Ta jasně ukazuje, které kombinace jsou bezpečné (označené zeleně), které představují menší až střední riziko (žlutooranžová a světle červená), a které jsou vysoce rizikové – s možností narození štěňat s vážnými zdravotními problémy (tmavě červená pole).
Bezpečné a riskantní merle kombinace, převzato ze stránek Genomia – Merle zbarvení srsti psů – https://www.genomia.cz/cz/test/merle Popisky upraveny do českého jazyka
Shrnutí
Za merle zbarvení je odpovědný gen SILV, do kterého je vložen tzv. SINE element.
Podle toho, jak je SINE dlouhý (délku určuje polyA ocásek) se nám objeví zbarvení merle. Krátké SINE vede ke kryptickému merle (Mc nebo Mc+), který na vzhledu jedince nelze poznat. Čím je ocásek delší, tím více se merle zbarvení na jedinci projeví.
Pokud se chci pustit do odchovu/ů štěňat s merle zbarvením potřebuji mít otestované oba dva potenciální rodiče na lokus merle.
Na základě genotypu matky budu vybírat dle tabulky takového partnera, který bude mít s fenou ideálně zelenou bezpečnou (safety) kombinaci.
Jako chovatel mám odpovědnost za své odchovy a volím takové kombinace, které nepovedou k možnému narození jedinců se zdravotními problémy (hluchých anebo slepých).
Psi nám dávají bezpodmínečnou lásku a jejich ochota spolupracovat je neocenitelná, zejména pro lidi trpící osamělostí či depresemi. Tento zvláštní vztah mezi klientem a psem může být pro nemocné lidi velmi pevný. A jestliže je to jejich vlastní pes, může být stejně silný jako pouto mezi matkou a dítětem. Přítomnost psa zlepšuje fyzické zdraví pacientů, což následně podporuje jejich psychickou pohodu.
Zdraví lidí je úzce spojeno se zdravím zvířat a prostředím, kde společně žijeme. Pozitivní zdravotní přínosy vznikají při interakcích mezi lidmi, zvířaty a jejich společným prostředím. Avšak co funguje pro jednu stranu, musí být komfortní i pro druhou. Je nezbytné zajistit pohodu a welfare zvířat. Neustálý stres může u psů způsobit srdeční problémy, alergie a kožní onemocnění. Pokud není pes v pořádku, nemůže poskytnout maximální benefity a radost svému lidskému partnerovi.
Psi, kteří pomáhají lidem prostřednictvím canisterapie, by měli projít speciálním výcvikem a testováním. Pravidelné přehodnocování jejich schopností je nutné, aby tým psovoda a psa mohl nabídnout své služby na nejvyšší úrovni.
Kdy do procesu vstupuje test PADA
Jedním z klíčových nástrojů pro hodnocení psů v této oblasti je test PADA – Personality Assessment of Domesticated Animals. Tento test neposuzuje dovednosti psa, ale jeho vlohy a předpoklady pro canisterapii. Měří vhodnost psa vzhledem k jeho osobnosti stát se terapeutickým psem. To znamená, že pes prošlý tímto testem ještě není připravený pro působení na působení jako terapeutický pes.
Test je vyvinutý speciálně pro potřeby působení v oblasti asistence zvířat směrem k nemocným lidem, tedy canisterapii. Nicméně vychází z hodnocení Dog Mentality Assessment, který se používá pro hodnocení povah v severských zemích, hlavně Švédsku. Více jsem o něm psala v článku Testování povah v severských zemích – Co je to BPH >>>
Test PADA je přínosný nejen pro zájemce o canisterapii, ale i pro chovatele, kteří chtějí ověřit povahové vlastnosti svých chovných psů. Může být užitečný i pro majitele uvažující o kariéře v psích sportech nebo výcviku.
Jak probíhá testování
Během testování přijde pes do styku s určitým počtem situací jako je setkání s neznámou osobou a reakce na neznámý objekt. Některé situace mohou u psa způsobit obavy či vyvolat strach anebo prověří jeho schopnost jednat či nejednat agresivně.
Testovaný pes prochází sérií šestnácti cviků sestavených s důrazem na situace, se kterými se setkají při svých budoucích terapeutických úkonech.
Tým na druhé straně se skládá z hodnotitele (evaluátora), leadra a technika . Všichni tito účastníci museli projít kurzem pro působení v tomto oboru a rozhodně mají jak teoretické, tak praktické zkušenosti v oblasti canisterapie anebo terapie prováděné jiným druhem zvířat.
Na konci je pes hodnocený Doporučen k práci v canisterapii, Není doporučen pro práci v canisterapii a Doporučen k dalšímu testování minimálně po šesti měsících.
Jaké cviky jsou v hodnocení zařazené, bude předmětem druhého článku na téma PADA testování – praxe.
Co mne na tomto testování příjemně překvapilo
První a jako vysoce pozitivní věc za sebe spatřuji v tom, že test může provádět pouze ověřený a prozkoušený PADA team, který má různě náročné požadavky na jednotlivé pozice. Tedy bez patřičného vzdělání, působení v práci se psem a prozkoušení není možné tuto službu nabízet.
Druhým a velmi důležitým pozitivem je, že test není vhodný pro štěňata a mladé psy. Obě zmíněné skupiny mají jinak velikou komfortní zónu. Dospělí psi mají mnohem menší, protože jsou závislí na někom, kdo se jim postará o jídlo, očistí je a podobně. Jak se pes stává dospělým, jeho osobní zóna expanduje v závislosti na plemeni, ale více na osobnosti zvířete. Z toho důvodu je doporučení provádět tento test nejdříve od 24 měsíců déle. Vždy záleží na ukončeném vývoji plemene.
Jako třetí benefit vidím, že test je vyvinut a podložený vědeckými poznatky. Vnikal upravením Svatbergova behaviorálního testu ( Dog Mentality Assessment) pro potřeby canisterapie. O to se postaral týmy z Norska, Polska a Maďarska. V současné době je test nabízen v různých evropských zemích, Českou republiku nevyjímaje.
Hodnocené vlastnosti
1. Strach/bázlivost/bojácnost – Strach je emočním stavem nutným k přežití všech tvorů. Ale je zbytečné vystavovat zvířata se zvýšenou bázlivostí situacím negativně se podílejícím na jejich welfare. Strach může motivovat ke způsobení úrazu a to je v canisterapii nepřípustné.
Z hlediska rozdělení je nutné rozlišit strach sociální, tedy strach z neznámých lidí a psů (canisterapeutický pes nesmí mít tento strach) a strach nesociální z různých objektů, některých situací jako jsou hlasité zvuky, výšky, lesklé a klouzavé podlahy,…
Strach z neznámých lidí a strach z nových situacích spolu u psů vysoce korelují a obojí je považováno za znak generalizovaného strachu.
Strach jako trauma, nedostatek socializace, špatná mateřská péče a averzivní (nátlakový) strach jsou známé rizikové faktory pro strachu u psů. Nicméně vysoká dědivost (0,36 – 0,49) ukazuje i na podstatnou genetickou komponentu této vlastnosti.
2. Společenskost (sociabilita) – Psí chuť a ochota interagovat s neznámými osobami za rozdílných situací. Opět se jedná o dědivý znak, ale psi se mohou naučit mít pozitivní očekávání ze sociálních interakcí s lidmi.
3. Trénovatelnost – Měří stupeň, jak je pes ochoten spolupracovat s člověkem, jeho hravost a jak rychle se učí. Popisuje se například stupněm hravost, celkovou reakcí na prostředí, zapojením do aktivit a podobně.
4. Agrese – Psi mohou vykazovat agresivní chování v různých situacích např. nesnese míjení s jiným psem a nebo si chrání zdroje defenzivním chováním.
Agrese směrem k jiným psům je pro canisterapii nežádoucí z důvodu ohrožení a welfare psa samotného. Může být ovlivněn špatnými způsoby lidí kolem sebe anebo se jedná o traumatickou zkušenost. Psi potom „vyhrožují“ na dlouhou či krátkou vzdálenost a u klientů canisterapie to může vyvolat značnou nejistotu..
Ochrana zdrojů (je jedno zda jídlo, hračka anebo majitel). Pohledem, řečí těla anebo zastrašováním, veškeré toto chování je v canisterapii samozřejmě nepřípustné.
Inhibice kousnutí aneb psí neochota kousat lidi. I štípání se v tomto případě bere jako negativní. Působí bolest a diskomfort canisterapeutickým klientům.
5. Odvaha – Zde popsána jako osobní generalizovaná tendence přiblížit se novým objektům a ochota riskovat. Je nutné poznamenat, že zde existují podstatné rozdíly mezi plemeny a mezi povahami jednotlivých psů. Obecně platí, že psi samci jsou odvážnější více než feny. Odvahu sociálním směrem chápe test jako schopnost sociálního kontaktu směrem k neznámým osobám, hravostí psa, explorací neznámého prostředí a nebojácností.
6. Aktivita – V rámci testu se hodnotí pohybová aktivita psa a celková úroveň aktivity. Psi s vysokou úrovní aktivity mohou být rychle vyrušeni okolím. Pes pracující v canisterapii se nesmí nechat vyrušit stimuly okolí jako jsou zdravotní sestry, pachy a další věci. Je nutné, aby chování zvířete bylo predikovatelné. Pes by měl být schopný být při sezeních s klienty klidný.
Závěr
Jak je nastíněno z jednotlivých hodnocených vlastností a přímo zmíněno, co je pro terapeutického psa žádoucí a co naopak vysoce nežádoucí, si můžeme udělat obrázek, jak by byl hodnocený některý náš pes. V příštím díle se podíváme na to, jak teoreticky probíhá zkouška a co obsahují jednotlivé cviky.
Nicméně myslím, že i v současnosti je dostatečně vidět, jak by mohl test otypovat psy působící v chovu, jak podle něho rozpoznat psí sportovce a jejich vhodnost pro jednotlivé psí disciplíny.
Pro chovatele by mohla být také zajímavá novinka z roku 2022 – v Čechách poprve provedený v lednu roku 2024 – PADA adolescent test. Provádí se mezi šestým měsícem až druhým rokem věku. Je cenově dostupnější a není třeba ho provádět přímo v místě působení PADA týmu. Dá se hodnotiti i pomocí chovatelem/majitelem natočených videí. Skládá se pouze z osmi subtestů. PADA adolescent test je novinka, která byla zavedena v lednu roku 2024. A platí obdobně; PADA adolescent test nenahradí klasický PADA test a ten zase není certifikací pro působení psa v rámci canisterapie.
Chov psů je fascinující, ale také plný výzev. Každý chovatel má představu o ideálním spojení, sní o tom, jaká štěňátka se narodí. Jenže, psi nejsou jen výsledkem pečlivého výběru, jsou to živé bytosti, a příroda nás dokáže nejednou zaskočit. Co na první pohled vypadá perfektně, může být ovlivněno faktory, které jsme ani nezvážili. Genetické defekty jsou často první věcí, která nás napadne, když něco nevyjde podle plánu – a právem nás děsí. Ale ne vždy je příčina ukrytá v genech.
Existují totiž i jiné, zákeřnější vlivy, které dokážou narušit vývoj už od samého začátku života, ještě v lůně matky. Tyto látky, které zasahují do křehkého procesu vývoje, jsou známé jako teratogenní. A právě o jejich působení, které může vyústit ve vrozené defekty (malformace), pojednává tento příspěvek.
Často se zaměňují dva pojmy: genetické poruchy a vrozené vady. Ačkoliv obojí může vyústit ve zdravotní problémy, jejich původ je odlišný. Genetické problémy jsou dědičné – jsou přeneseny z generace na generaci, ukryté v DNA rodičů. Pokud se objeví, je to díky tomu, že jeden nebo oba rodiče nesou a přenášejí geny, které problém způsobily. Vrozené vady ale vznikají jinak. Nejsou způsobeny vadnou genetikou, ale vývojovým zásahem během embryonálního nebo fetálního období.
A zde přicházejí na scénu teratogenní látky – neviditelní nepřátelé, kteří mohou poškodit vývoj ještě předtím, než se štěně vůbec narodí. Tyto látky mohou být odpovědné za mnoho vrozených problémů, kterým se v tomto článku budu věnovat podrobněji.
Co teratogeny umí
To jak velký problém teratogenní látky způsobí je odvislé od stupně vývoje plodu, kdy je matka vystavena těmto látkám. Maximální senzitivita odpovídá kritickým periodám vývoje orgánů (organogeneze). U psů to odpovídá čtrnáctému až třicátému dni březosti. Je-li působení teratogennů slučitelné se životem embrya, bude se dál vyvíjet, ale již abnormálně řečeno trochu víc natvrdo a vědecky jde o abnormální embryogenezi čili patogenezi. Pokud byly zásahy do vyvíjejícího se organismu tak vysoké, že není možné, aby se dál embryo vyvíjelo, nastane spontánní abort.
Po tomto kritickém období je samozřejmě malý organismus plodu stále náchylný na teratogenní látky, ale vystavení jejich účinkům později už nemívá fatální následky.
Teratogenní látky mohou ovlivňovat vývoj ihned, po svém podání matce anebo po metabolizaci matkou (matka je ve svém těle zpracuje na jiné látky, které jsou toxické pro plod). Tyto látky pracují tak, že naruší přepis genů do funkčních proteinů, které tělo potřebuje pro svůj vývoj (naruší expresi genů plodu). Dokáží narušit fungování buněčné smrti (apoptózy) – princip, kdy se staré a opotřebované buňky vyměňují za buňky nové. Je to neustálý proces. Teratogeny umí také zasáhnout do migrace buněk nebo jejich vývoje (obojí extrémně nutné pro vyvíjející se plod či embryo), vzniku (syntézu) proteinů nebo nukleových kyselin nebo dodávky energie pro vyvíjejícího se jedince. To jsou popsané mechanismy, ale může jich být mnohem více.
Pokud shrnu jak embryo či plod po vystavení látek může dopadnout; jedinec se narodí s vrozeným defektem (malformací), poruchou růstu (retardace), vývine se u něj funkční onemocnění po narození anebo smrt. V tom případě spíše než s pojmem teratogenita se setkáme s výrazem embryotoxicita.
Teratogenní efekt je závislý také na velikosti dávky. Překročí-li určitou prahovou úroveň, začne se projevovat účinek. Ten ale většinou neroste lineárně. A také platí pravidlo, že jedna dávka působí víc teratogenně než chronické používání.
Od teorie do praxe
Nejedná se jen o látky typu léky anebo předávkování vitamíny. I když hlavně o nich je tento článek, protože mi přijde, že se na ně často zapomíná.
Mezi teratogenní vlivy řadíme také vlivy fyzikální, například ionizující záření anebo zvýšená teplota (horečka).
Jsou popsány environmentální faktory jako methylovaná rtuť anebo PCB (polychlorované bifenyly) a pesticidy. Ty se řadí mezi chemické teratogeny.
Další poměrně rozsáhlou skupinou jsou biologické faktory, kam řadíme infekce a patogeny (například brucellosis canis, canine herpes virus, mykoplasmata a další).
Práce vědeckého týmu Kustritz z let 2003 a 2006 popsaly jak které látky působí na psy a kočky, respektive štěňata a koťata. Této práci je trochu vytýkáno, že vzala všechny teratogenní vlivy od všech laboratorních zvířat a snažila se je odhadnout směrem k psům a kočkám. A ne všechny organismy jsou shodně citlivé nebo senzitivní k teratogenním vlivům u daných léků. Ale pro představu, jak mohou jednotlivé skupiny látek způsobit, poslouží víc než výborně.
Soupis jednotlivých látek, které jsou prokázané teratogeny (Tabulka č. 1). V tabulce č. 2 jsou látky, kde zatím není teratogenita úplně prokázána, ale doporučuje se nepoužívat jich u březích fen a koček.
Tabulky převzata z Teratogenicity in dogs and cats – a review for practitioners and toxicologists, publikovaný v roce 2007.
Tabulka číslo tři má následující vysvětlivky, které popíši na příkladu aspirinu. Aspirin u lidí není teratogenní (proto je v tabulce uvedeno Negative), ale u psů a koček je podání aspirinu velký problém (proto v tabulce uvedeno Positive). Podobně cortisone a dexamethasone nejsou teratogenní u lidí (v tabulce uvedeno Negative), ale u psů ano (v tabulce uvedeno Positive). A naopak diphenylhydantoin je teratogenní u lidí (v tabulce Positive), ale ne u psů a koček (v tabulce Negative).
Tabulka převzata z Teratogenicity in dogs and cats – a review for practitioners and toxicologists, publikovaný v roce 2007.
Shrnutí
Ačkoli se spontánní vrozené defekty u psů objevují jen zřídka, statistiky ukazují, že jejich výskyt se pohybuje mezi 0,2 a 1,9 %. Mezi tyto defekty patří například rozštěpy patra a pysků, oční vady, problémy s uzavřenými soustavami či perzistující kloaka (Kloaka je jeden z vývojových stupňů embrya. Nesmí nicméně zůstat do narození.). Teratogenní látky však mohou tato čísla výrazně zvýšit, když skrze březí fenu působí přímo na vyvíjející se embryo nebo plod.
Proto je důležité si z tohoto článku odnést hlavní myšlenku: vystavení teratogenním látkám může vážně narušit prenatální vývoj štěňat. Zvažte proto pečlivě jakýkoli lék, který březí feně podáváte, a vždy se nejprve poraďte s veterinářem. Odborník by měl znát nejen účinky léčiv, ale i možné malformace, které by mohly způsobit.
Impulzem pro sepsání tohoto článku byl odborný text publikovaný v roce 2007 pod názvem Teratogenicity in dogs and cats – a review for practitioners and toxicologists. Celý text je dostupný v angličtině a naleznete jej zde: [https://www.wtm.at/explorer/WTM/Archiv/2007/WTM_09-10-2007_Artikel_2.pdf].
I když se mi zatím nepodařilo získat přehled konkrétních léků s teratogenními účinky z Evropské ani České veterinární lékové databáze (Ústav pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv), je důležité vědět, že teratogenita musí být vždy zmíněna v příbalovém letáku. Také byste měli být obezřetní při používání chemických látek, zejména pokud na nich najdete symbol varující před rizikem teratogenity. Prevence je v tomto případě klíčem k ochraně nejen vašeho psa, ale i vás samotných.
Zdroje
Pichler, L.. (2007). Teratogenicity in dogs and cats – A review for practitioners and toxicologists. Wiener Tierarztliche Monatsschrift. 94. 214-222. – dostupné on-line: https://www.wtm.at/explorer/WTM/Archiv/2007/WTM_09-10-2007_Artikel_2.pdf
KUSTRITZ, M.V.R. (2003): Neonatology. In: KUSTRITZ, M.V.R. (ed.): Small animal theriogenology (The Practical Veterinarian).Butterworth-Heinemann, Philadelphia, p. 283-329.
KUSTRITZ, M.V.R. (2006): Reproduction and neonatology. Parturation/dystocia in the bitch. http://www.dcavm.org/06oct.html; accessed November 10, 2006.
Onemocnění demodikóza lze popsat jako parazitární nemoc, kdy je napadena kůže psa. Parazité se živí kožními buňkami (epiteliálními), mazem a dendritem. Postižená místa (v případě generalizované formy potom celé tělo) jsou zarudlá, vypadává z nich srst a dochází k tloustnutí kůže. Je-li pes napadaný silně a obranný systém mu nefunguje správně, velmi často se přidá následná bakteriální infekce kůže.
Demodikózu způsobují tři, možná čtyři druhy demodexu, česky trudníka. Jmenovitě je to Demodex canis, Demodex injai a neoficiálně pojmenovaný druh Demodex cornei nomen nudum. Nicméně posledně zmíněný druh zatím nebyl oficiálně potvrzený díky vzácnosti. A ve studii z Japonska narazili na čtvrtý druh trudníka, který způsoboval zánět uší, opět nepojmenovaná forma. Vědecká skupina připouští, že se může jednat o formu Demodex canis.
Tak jako tak se od sebe druhy liší hlavně svou velikostí.
V Čechách se můžete také setkat s názvem onemocnění červená prašivina. A pozitivní zpráva, kterých je málo, parazité nedokážou přežít mimo své hostitele.
Demodikóza je téma, které je hodně skloňováno v souvislostí s genetickým pozadím jedince. Konkrétně jeho imunitními geny a založením. Po pečlivém prostudování literatury se ukazuje, že vrozená náchylnost k demodikóze skutečně existuje, ale nebude to tak jednoznačné, jak se dřív předpokládalo.
Mnoho psů s vyřešenou juvenilní formou demodikózy nemá v dospělosti žádné problémy a mnoho psů s dospělou formou mělo před propuknutím zdánlivě kontrolované roztoče po mnoho let.
Přenos demodikózy
Přímý kontakt feny a novorozených štěňat v prvních 2 – 3 dnech po porodu je braný jako hlavní druh přenosu. Dá se pojmenovat jako přenos vnitrodruhový. Štěňata se nakazí od matky a proto první výskyt parazita je logicky v okolí čenichu. U štěňat mezi třetím až desátým měsícem věku jsou pozorována alopetická ložiska na hlavě, kolem očí, na nose, lících a čele.
Velmi výjimečně si mohou štěňata předat parazita mezi sebou úzkým kontaktem.
Rozhodně ale nedochází k přenosu parazitů spolknutím (pozřením obecně) anebo v děloze (intrauterinně).
Kontakt mezi dospělými jedinci může velmi vzácně přenést tyto parazity.
Byl popsán jeden případ přenosu mezi druhy – ze psa na člověka. A je zdokumentovaný jeden přenos demodex canis na fretku. Nicméně ona fretka dlouhodobě brala imunosupresiva v důsledku svého onemocnění.
Faktory rozvoje
Všechny zmíněné druhy mohou být běžnou součástí kožního mikrobiomu psa. Onemocnění nastává v případě přemnožení parazitů anebo oslabení imunitního systému.Ten může být oslaben z důvodu masivního napadení trudníky anebo v případě jiného onemocnění, kdy demodex využije oslabení organismu a způsobí neplechu.
Existují tedy dva faktory rozvoje vnímavosti. Prvním je imunosuprese (obranyschopnost psa je potlačena) a dále ještě nezmíněné hormonální změny. U fen to je nejčastěji říje a porod. Velmi často je recidiva onemocnění popisována u hárajících fen. A samotný porod je také predisponujícím faktorem k vývinu onemocnění. Z toho důvodu se v rámci prevence výskytu onemocnění u fen doporučuje kastrace.
U dospělců ale ve většině případů bývá na vině jiné onemocnění, které oslabí imutnitní odpověď jedince, čehož oportunista demodex rád využije. Jedná se nejčastěji o nedostatečnou funkci nadledvinek (onemocnění hypoadrenokorticismus), sníženou a tedy nedostatečnou funkci štítné žlázy (hypothyreodismus), dlouhodobá imunosupresivní léčba nebo nádorové bujení (multicentrický lymfom).
Shrnou-li se všechny faktory, které činí psa náchylnými k demodikóze, potom je stav imunitního systému psa na první místě. A dále se hovoří o určité genetické predispozici, napadení usnadní změny struktury kůže, hormonální stav jedince (hlavně fen), plemeno, věk, nutriční stav, oxidativní stres, délka srsti a přítomnost endoparazitů nebo jiného oslabujícího onemocnění.
Formy demodikózy
Rozlišuje se dle věku mezi juvenilní a adultní formou. Juvenilní forma je popisována od třech do nejčastěji dvanácti měsíců. Ale je zde tolerance s přesahem do osmnácti měsíců. Adultní forma je potom od dvou let věku psa. A dále dle stupně rozvoje na těle mezi lokalizovanou formou a generalizovanou formou zvýšené náchylnosti.
Klinické příznaky závisí samozřejmě na formě onemocnění. Typické je zarudnutí postižených okrsků kůže, částečná lysivost (alopecie) se zvýšenou tvorbou šupin. Při generalizaci příznaků se zánět kůže postupně stane chronický, kůže zhrubne, je hyperpigmentovaná a tvoří se na ni krusty.
Vypadávání srsti začíná v obličejové části a na hrudních končetinách a doprovází ho ztluštění kůže.
Sama svědivost není pro napadení demodexem typická. Ta nastává až při druhotné bakteriální infekci oslabené kůže a v tuto chvíli se pes začne úporně drbat.
Lokalizovaná forma je typická hlavně pro mladé jedince, hovoří se o maximálně pěti ložiscích na kůži. Tyto části podléhají alopecii a nepříjemně zapáchají. Velmi výjimečně mohou být příčinou zánětu vnějšího zvukovodu. Zhruba 90 % jedinců se z juvenilní formy vyléčí. U deseti procent dojde k postupné generalizaci onemocnění.
O generalizované formě se hovoří v případě, že ložisek má pes na těle dvanáct a více. U celotělové formy onemocnění je typická přidružená sekundární bakteriální infekce spojená se svěděním a bolestivostí zasažených oblastí kůže. Tato forma onemocnění může vést v těžkých a neléčených případech až ke smrti.
Zvláštní formou demodikózy je takzvaná pododemodikóza, která bývá součástí hlavně generalizované formy. Poznávacím znamením jsou otoky nohou, hlavně meziprstí, útvary jsou podobné cystám a jsou vysoce bolestivé. Chronická pododemodikóza se projevuje rezistentními záněty v meziprstí. Někteří lékaři říkají, že důvodem pro tuto formu je nesprávně vedená a nedokončená léčba.
Generalizovanou formu demodikózy lze rozdělit na takzvanou formu skvamózní, kdy parazité napadají dlaždicový epitel. Kůže zůstává suchá a bez výrazného zarudnutí.
Těžší formou je potom pustulární forma, kdy parazit napadne chlupové folikuly. Zde se následně připojí druhotná bakteriální infekce – velmi často stafylokoková infekce. Tvoří se pustuly – malé neštovičky naplněné hnisem a krví. Obsah pustul zapáchá.
Vývoj parazita
Sameček po spáření se samičkou hyne. Samička dospělce naklade do chlupového folikulu 20 – 24 vřetenovitých vajíček. Po splnění reprodukčních povinností samička hyne také.
Z vajíček se líhnou šestinohé larvy, každá noha je zakončena drápky. Z larev se vyvinou v dalším vývojovém stádiu dva typy nymf. Takzvaná protonymfa a tritonymfa mají obě osm končetin a z nich se vyvine dospělec. Již ve stádiu nymfy se dostává parrazit na povrch kůže, kde se vývoj dokončí. Z trionymf se stanou dospělí jedinci, kteří se spáří a samičky jsou oplodněny.
Celková délka vývojového cyklu se pohybuje od 10 – 24 dní. Některé materiály uvádějí 10 – 12 dní, jiné uvádějí 18 – 24 dní.
Protože samička klade více vajíček do jednoho folikulu, je logické, že jeden vlasový folikul může být domovem více parazitů a to i více vývojových stádií. Všechny formy demodexe se živí epiteliálními buňkami, mazem a detritem.
Všechna vývojová stádia lze sporadicky nalézt i v mízních uzlinách, slezině, játrech, ledvinách, plicích, krvi, moči a v trusu, kam se dostanou pasivně.
Jak je to s tou genetikou?
Obecně přijímaná teorie říká, že juvenilní forma demodikózy je důsledek genetického defektu vedoucímu k defektivní kontrole populace parazitů díky nefunkčnosti hostitelského systému.
Tato teorie ale není v praxi úplně platná a v mnohých případech nefunguje. Pokud by tomu tam skutečně bylo, potom by např. vysazení léků u léčených psů mělo stav vrátit směrem k neléčené formě. A to se v praxi neděje.
Zatím jediná genetická studie proběhla u plemen mustifů, boxerů a argentinských dog a našla silnou souvislost mezi fenotypem (projevem onemocnění v generalizované juvenilní formě demodikózy) a určitými satelitními markery nebo DLA haplotypy (konkrétně FH2202, FH2975 a FH2054).
Bowden DG, Outerbridge CA, Kissel MB, Baron JN, White SD. Canine demodicosis: a retrospective study of a veterinary hospital population in California, USA (2000-2016). Vet Dermatol. 2018 Feb;29(1):19-e10. doi: 10.1111/vde.12484. Epub 2017 Sep 3. PMID: 28868794.
Ferrer L, Ravera I, Silbermayr K. Immunology and pathogenesis of canine demodicosis. Vet Dermatol. 2014 Oct;25(5):427-e65. doi: 10.1111/vde.12136. Epub 2014 Jun 9. PMID: 24910252.
It V, Barrientos L, López Gappa J, Posik D, Díaz S, Golijow C, Giovambattista G. Association of canine juvenile generalized demodicosis with the dog leukocyte antigen system. Tissue Antigens. 2010 Jul;76(1):67-70. doi: 10.1111/j.1399-0039.2010.01463.x. Epub 2010 Mar 14. PMID: 20331837.
Mueller RS, Bensignor E, Ferrer L, Holm B, Lemarie S, Paradis M, Shipstone MA. Treatment of demodicosis in dogs: 2011 clinical practice guidelines. Vet Dermatol. 2012 Apr;23(2):86-96, e20-1. doi: 10.1111/j.1365-3164.2011.01026.x. Epub 2012 Feb 13. PMID: 22329600.
O’Neill DG, Turgoose E, Church DB, Brodbelt DC, Hendricks A. Juvenile-onset and adult-onset demodicosis in dogs in the UK: prevalence and breed associations. J Small Anim Pract. 2020 Jan;61(1):32-41. doi: 10.1111/jsap.13067. Epub 2019 Oct 4. PMID: 31584708; PMCID: PMC7003809.
Demodikóza u psů, bakalářská práce, autor Anna Oplová, vedoucí práce MVDr. Romana Krejčířová, Ph.D., Česká zemědělská univerzita v Praze, obor Speciální chovy, rok 2019
Ravera I, Altet L, Francino O, Sánchez A, Roldán W, Villanueva S, Bardagí M, Ferrer L. Small Demodex populations colonize most parts of the skin of healthy dogs. Vet Dermatol. 2013 Feb;24(1):168-72.e37. doi: 10.1111/j.1365-3164.2012.01099.x. PMID: 23331694.