Štítek: dopamin

  • Agresivní geny?!

    Agresivní geny?!

    Část druhá věnující se ostatním faktorům ovlivňující chování psa.

    Všichni chovatelé – Případ anglický špringršpaněl

    Studie Reisner et al., 2005 upozornila na problémy s agresivním chováním u plemene anglický špringršpaněl. Průzkum probíhal v USA a zúčastnilo se přes tisíc dospělých jedinců. Z průzkumů byli vyloučeni profesionální chovatelé, protože o svých odchovech nereferují objektivně. To by chovatele obecně mělo dost mrzet, není to hezká vizitka a mě jako chovateli je to dost líto.

    Jako agresivní chování chápali historii vrčení anebo intenzivní agrese. U téměř poloviny jedinců majitelé popsali buď vrčení anebo agresi směrem k majiteli (48,4 %) !!!

    Z toho 26,3 % v minulosti pokousalo člověka – více než ¼!! a více než polovina z toho bylo v rodině.

    Psi byli agresivní z důvodu odebrání kosti či jídla, po fyzickém, psychickém či verbálním trestu, vyrušení ze spánku.

    Nad tímto se pozastavím a větu doprovodím vlastní úvahou. Narážíme na fakt, že pes by si měl nechat líbit dobrovolně si nechat odebrat jídlo popř. mu sáhnout do misky. Ano, někdy je to třeba a je to nutné. Znám spoustu lidí, kteří tento cvik opakovaně zkouší a trestají svého psa jen proto, že se mu to nelíbí. Opravdu je to nutné? V některých případech mám pocit, že je to až přehnaně často prováděné. Proto chápu psy, kteří se proti tomu ohradí.

    Stejně tak chápu, že se pes ožene v momentě, kdy odpočívá a spí. To jsou dvě činnosti, které by neměly být z dobrého důvodu narušovány. A zde narážíme opět na střet lidské a psí kultury/komunikace. Zda se ze strany majitele jednalo o neznalost, zvrácenost, chybné pochopení reakce psa, nikdo neví a nezkoumá.

    Třeba u nás doma všichni ví, že budit maminku, tedy mou osobu, v noci znamená ne příliš adekvátní reakci. Stejně tak pokus o komunikaci ráno, kdy nejsem ještě plně vzhůru. Mám tedy v tomto ohledu pro takové psí reakce vysoké pochopení.

    Zpět ke studii – psi pořizovaní jako show/pet (výstavní chov a ti co nejsou nadějní pro výstavy se prodávají jako domácí mazlíčci) měli velkou míru této agresivity než psi pořizovaní z lovecky vedeného chovu.

    Ukázalo se, že existuje jedna celosvětově známá chovatelská stanice, ve studii označená X a jeden populární samec z této chovatelské stanice, který stojí za rozšířením agresivity směrem k majiteli.

    Vidíme, že připuštěním problematických zvířat do chovu se jen zvýšil tento typ agrese na obrovskou (téměř každý druhý) míru v jednom plemeni.

    Apelovala bych na chovatele. Jak se říká, „zameťme si každý před svým prahem“. Opravdu chceme za každou cenu pouštět do chovu jedince s nevyrovnanou povahou? Neděláme tak plemeni medvědí službu? Zamyslet se musí každý sám a přijmout rozhodnutí, které nemusí být příjemné, chce velkou morální odvahu.

    Finské studie o psím chování

    Tyto studie vznikly na University of Helsinki. Pes je braný jako modelový organismus pro poruchy chování a úzkostné stavy pro výzkum lidí. Tím důvodem je sdílení shodného prostředí a stimulů, které působí na člověka a psa v naší společnosti. A proto můžeme čerpat z těchto poznatků i když primární výzkum je směřovaný jinou cestou.

    Vědecký tým – Puurunen J, et. al., 2018 zkoumal metabolické dráhy psů vykazujících bázlivé chování oproti psům nebázlivým. Nalezli 9 metabolických vlastností, které jsou u obou skupin rozdílné.

    Velmi zajímavá studie byla pro mne ta od týmu Sarviaho R, et al., 2019, která se zabývala mapováním DNA a nalezením genů, které jsou ovlivněny při poruchách psychického spektra. Konkrétně se zaměřili na senzitivitu k hluku a strach celkově u psů.

    Poprvé jsem zaznamenala úvahu, že úzkostné stavy jsou dědičné i když velmi komplexně a odhad heretability na senzitivitu k hluku je 0,56 u psů a 0,40 u lidí. Oproti tomu u strachu byl nižší a to 0,36 u psů a 0,49 u lidí. (Dejte si prosím do souvislosti s první kapitolou – vliv chovatele…)

    Týmu se podařilo popsat celkem asi 10 genů souvisejících se strachem z hluku a strachem obecně. Když zapátrali ve výzkumech lidí a psychických poruch, ukázalo se, že jsou již k různým psychickým poruchám přiřazeny. Například gen OXTR spojený u lidí s úzkostnými poruchami, autismem, gen IMPA2, který je kandidátní gen pro bipolární poruchu a schizofrenii a např. Gen ND4FV2 spojován s bipolární poruchou, depresemi, schizofrenií a Parkinsonovým onemocněním. Není cílem vyjmenovat je úplně všechny, ale ukázat blízkou provázanost.

    Studie Sarviaho R,et al, 2020 zkoumala geny podílející se na strachu a geny příčinné. Ty příčinné jsou ty, které by za strach byly přímo odpovědné. To jsou např. Ty, které jsme zmiňovali v prvním díle o strachu >>>. Zdá se, že motiv strachu není důležitý. Je jedno zda jde o strach z lidí, cizích psů a nebo nových situací. Je faktem, že člověk a nebo pes žijící ve strachu či úzkosti mají výrazně zkrácený život. Vědcům se podařilo identifikovat část DNA, která s úzkostí či bojácností souvisí. V něm identifikovaly celkem 3 geny, které nejsou příčinnými (tedy sami o sobě nevyvolávají tyto situace), ale podílí se nějakou svou činností na daném problému.

    Vědecká práce Sulkama S et al., 2021 se zaměřila na impulzivitu, hyperaktivitu, a nepozornost (srovnání s lidmi trpící poruchou ADHD.) Psi trávící doma čas sami mají vyšší riziko trpět impulzivností a také nepozorností než psi trávící hodně času společně se svou rodinou. Ta hranice, od kdy je chování hodnoceno jako vysoce pravděpodobné byla stanovena na 8 a více hodin, ale začíná se projevovat u 3 a více hodin trávících o samotě.

    Ale doprovodím osobní úvahou – většina z nás je pracující mimo domov a tedy tento čas o samotě je pro psa bohužel nutnost. Sama se k samotě stavím jako ke cviku, který pes potřebuje mít zažitý a používat ho. Netvrdím, že naši psi po dobu, kterou jsou sami doma odpočívají, ale rozhodně je to součást jejich života – být chvíli bez nás.

    Zajímavý byl poznatek, že pokud pes byl druhým a dalším psem v domácnosti, bývá takový jedinec více hyperaktivní než ten první. Práce uvedla důvod, že majitel si po prvním psu troufne jít s nabitými zkušenostmi i do psa s obtížnějším chováním, než by si volil jako úplný začátečník. Tato úvaha má co do sebe, já bych k tomu přidala dvě možné úvahy. Ta první, která mne napadla – jak hezky čas zkresluje a „zaobluje“ zkušenosti, které člověk měl s prvním pejskem. A ta druhá – nemůže to být tím, že se mu nevěnuje tolik, jako se věnoval tomu prvnímu? Myslím, že všechny 3 úvahy jsou správné a na místě. Nicméně věřím, že výcvikář by byl schopen k nim přidat i vícero momentů. Budete-li se o ně chtít podělit, budu ráda, když mi napíšete na terezie.valcikova@psinfo.cz

    Zajímavý byla prokázaná pravda, že malí a velcí psi jsou ve svém chování mnohem méně impulzivní, než jsou středně velcí psi. Pravděpodobně to bude tím, že plemena jako německý ovčák a border kolie jsou řazeny do středních plemen. Obě plemena mají „v popisu práce“ (ve svém typickém chování) vysokou akčnost, impulzivitu a pozornost. U nich je toto chování tedy vyžadováno a ceněno. Naproti tomu u společenských plemen je toto chování spíše na obtíž a omezující.

    A na závěr ještě fakt, kdy psi mající možnost cvičit a nebo využívají obohacené prostředí mohou „vypustit“ svou nahromaděnou energii a jsou tedy méně hyperaktivní/impulzivní.

    Na agresivitu se můžeme dívat i jako na stav, kdy došlo k upevnění určitých stereotypních chování. Tak to udělala skupina Sulkama S at al., 2022, která se zaměřila na abnormální repetitivní chování, tedy vlastně kompulzivní chování u psů. Popsali faktory podílející se na tomto chování – časná doba odstavu, nedostatek socializace, přítomnost kamarádů (ne nutně sourozenců) a bolest. Je zajímavé (alespoň mne to přišlo zajímavé), že toto chování je nejvyšší právě u mladých zvířat a potom se opět zvyšuje po osmém roku věku ve stáří.

    Vzorce chování – nemůže náhodou za agresivitu psovod, výchova, výcvik,…

    Bylo zmíněno, že genetika hraje roli při agresivitě či přirozené ostrosti zhruba 50 %. Co tedy zbylých 50 %? Do nich se promítají faktory prostředí ve kterém se pes pohybuje – výchova, jak je vedený výcvik, jak probíhala socializace, vliv má i jídelníček a také jak tyto faktory interagují s genetickým založím psa. Mohou pomoci zvýraznit jeho přirozenou ostrost anebo naopak se k agresi dostane přes absenci některé výše zmíněné složky?

    Tým Mikkola S et al. 2021 se snažil popsat a shrnout dosud identifikované vlastnosti a faktory spojené s agresivitou u psů. Malí psi jsou více agresivní než střední a velká plemena. Plemena s vysokou mírou pravděpodobnosti agresivity byla dlouhosrstá kolie, malí pudlové (rázy toy, trpasličí a střední) a malý knírač. Naopak plemena s nejnižší pravděpodobností agresivního chování byla vyhodnocena labradorský retrívr, zlatý retrívr a laponský pastevecký pes. Psi žijící sami v domácnosti mají více agresivní chování než psi žijící společně. Prvomajitel se také podílí na agresivním chování svého psa.

    Pokud chceme shrnout jací psi budou s vysokou pravděpodobností agresivní tak jsou to bojácní psi malého plemene, samci, bude to majitelům první pes a bude žít jako jediný pes v domácnosti.

    Socializace

    Hlavní a nezastupitelnou roli má socializace. Nicméně i tento pojem je třeba chápat jako KONTINUÁLNÍ proces.

    Tedy začíná u chovatele, který štěňátka rozvíjí a vystavuje novým podnětům. Ale POKRAČUJE u majitele, který nedostává hotového jedince, ale zvídavé štěně na úrovni 3 – 4 letého dítěte, které má život před sebou a potřebuje se učit.

    Představa, že si ode mne potenciální zájemci koupí hotového a všemu naučeného psa, se objevuje poměrně často. Pro budoucí majitele to bývá rozčarování, že musí psa něco učit a že to již neumí sám. Tady hodně pomáhá korekce ze strany chovatele. Ne všichni víme všechno a tak je třeba se nebránit hotovým myšlenkám a pracovat na zlepšování znalostí.

    Pokud by nebyla představa budoucího majitele korigována, většinou to nedopadá dobře. Pes nedostane adekvátní výcvik ani socializaci a majitelé jsou rozčarováni. Štěně je nevychované, stále od nich něco chce a chovatel pro ně nemá pochopení. V nejlepším případě jde majitel do sebe a začne se štěňátkem něco dělat. V horším případě vám ho jako chovateli vrátí (za sebe doporučuji nezkoumám, co se stalo, nevysvětluji, nepoučuji – už jen, že vám pejska vrátili a přiznali tak vlastní chybu, to chce od člověka velkou morální odpovědnost a ne všichni ji máme). Poslední varianty jsou vypuštění do přírody, uvázání u sloupu, pes skončí v útulku. Je to zbytečné. Proto prosím, prověřujte vy jako chovatelé budoucí majitelé a korigujte jejich představy.

    Není a neexistuje univerzální návod, co by všechno mělo štěně absolvovat v rámci socializace. Socializace ho má připravit na běžné věci, se kterými se bude setkávat. Jiné to bude v hospodářství, kdy budete řešit klid u zvířat, podporovat nelovecké chování, chválit za hlídací dovednosti a formovat univerzálního jedince respektujícího lidi a tolerujícího děti a zvířata.

    Jinak zase bude probíhat socializace městského psa. Toho potřebujeme naučit chování vůči lidem, dětem a starším lidem. Děti a starší lidi zmiňuji zvlášť, protože děti mají pro psa a pro štěňátka obzvlášť matoucí reakce. Starší lidi zase proto, že s částečnou ne-mobilitou jsou spojené hůl, chodítko, berle a tyto pomůcky opět nejsou pro psa běžné. Potřebuje se naučit neřešit provoz kolem sebe, auta, jízdu v hromadných prostředcích, eskalátory, výtah,…

    Většina psů se pohybuje někde mezi těmito mantinely a potřebuje se naučit to či ono. Je na majitelích, aby psa navykli na běžné činnosti jejich života. Nenaučí-li se je, obtížněji se mu reaguje a může být extrémně vyplašený anebo naopak reagovat směrem k agresivitě.

    Tým Puurunen J, et al., 2020 poukázala na vliv socializace ve štěněcím věku směrem k rozvinutí sociální bázlivost směrem k lidem a nesociální bázlivost směrem k hlasitým zvukům, novým situacím, výšce psů a novým površím. Psi se špatnou a nebo malou socializací ve štěněcím věku byli více bázliví. Stejně tak psi malého vzrůstu byli více bázliví oproti středně velkým psům a také velkým psům. Co bylo zajímavé, psi, kteří necvičí vůbec byli vysoce bázlivý oproti psům cvičícím alespoň občas a nebo pravidelně. Vliv měla i kastrace – nekastrovaní psi nebyli bázliví oproti psům kastrovaným. U fen tento vliv nebyl tak silný.

    Efekt pohlaví, socializace, interakce mezi pohlavím a sterilizací a prostředí, ve kterém psi žijí na strach u psů vyjádřený logistickou regresní analýzu. a. Plemena lišící se pravděpodobností vykazovat strach s čivavou jako nejvíce bojácným plemenem a welsh corgi pembroke jako nejméně bojácným. b. Psi mající méně socializačních zkušeností ve věku 7 – 16 týdnů jsou více nejistí z jiných psů. c. Nekastrovaní psi budou pravděpodobně méně bojácní z cizích psů nez nekastrované feny, ale nebyl pozorovaný žádný rozdíl mezi kastrovanými psy a fenami. d. Psi malé velikosti jsou více bajácní než psi střední a velcí. Je zde také rozdíl mezi středními a velkými psy. e. Psi žijící ve více urban prostředí mají větší pravděpodobnost vykazovat strach ze psů. Šedé linie (u grafů b. a e.) a nejistoty u grafů a., c. a d znázorňují 95 % procentní interval spolehlivost. N = 5 973 (počet psů ve studii). Převzato z Puurunen J, et al., 2020

    Výcvik

    Stejně tak výcvik pejskovi pomůže. Pomůže mu uvolnit energii nějakým směrem a hlavně zapojit hlavu. To bývá pro rodinného psa nedostatkovým zbožím.

    I základní povely jsou už výcvik a tím, že se je naučí a zopakujete je čas od času, uděláte svému pejskovi obrovskou radost. Mimo výcvik poslušnosti na různých úrovních jsou potom i jiné sporty, které dokáže pejskovi pořádně zapojit mozkové závity a zároveň využít svou rychlost a obratnost. Nejpřirozenější jsou pro psa čichové práce. Pes může běhat caniscross se svým majitelem, běhat vedle kola, koloběžky, běžkaře. Může skákat agility, dělat tažné sporty, skákat do vody,… možností je opravdu hodně a lze najít tu pro vás i vašeho psa zábavnou.

    Odpočinek

    S tím souvisí poslední věc, která byla hodně zmíněna v první části, ale chci ji zmínit zvlášť ještě jednou. Zdravě unavený pes je spokojený pes. Ale musí mít čas a prostor pro nerušený odpočinek.

    Vraťme se opět k tomu případu s dětmi. Od 3 – 4 letého dítěte také neočekáváte, že s vámi půjde na celodenní túru. Neočekávejte to ani od svého psího parťáka. Někdy méně a častěji je více než hurá akce na celý den.

    Byl popsáno u štěňat, která měla hodně aktivit a málo odpočinku, že pokud nemohou dostatečně odpočívat, stávají se hyperaktivní a reaktivní směrem ke všem podnětům, majitele nevyjímaje. Proto raději pomalu. Pes se nemusí nutně vše naučit během jednoho roku života. Máte před sebou spoustu společných let, lze přeci věci dělat postupně.

    Strava

    V prvním díle Minisérie o agresivitě – jsem psala o serotoninu a jeho podílu na náhlém a zkratkovitém chováním. – V případě, že se serotinin zvýšil v důsledku např. doplňků upravujících hladinu serotoninu, se agresivní zkratkovité chování redukuje.

    Stejně i naopak – dieta s nízkým obsahem tryptofanu, který je prekurzor (látka, která se metabolismem dále zpracuje na jinou, výslednou látku) pro serotonin, negativně ovlivňuje agresivní chování (zvyšuje ho). Týž výsledky jsou doložené u lidí a primátů, kde nízké hladiny serotoninu jsou ve vztahu s impulzivní agresí a ne celkovou agresivitou.

    Tím nechci nabádat k používání doplňků stravy s obsahem těchto látek. Chci ukázat, že vyvážená strava má velký vliv na to, jak se pes cítí. Pokud mu dlouhodobě chybí některé látky v jídelníčku, vždy se to projeví. Ale těžko se hledá důvod.

    Bolest

    I dlouhodobě neřešené problémy z hlediska zdraví mohou vést k agresivnímu chování. Může to být například artróza, neustávající a neléčené záněty v uších, problémy s analními žlázami. Prostě tisíc a jedna příčina.

    Starší psi mají vyšší pravděpodobnost agresivního chování než mladí psi. Zde to souvisí trochu s věkem, špatnými zkušenostmi a také bolestivostí při pohybu a vstávání ( Mikkola S et al. 2021)

    Totéž potvrdil i ve své studii nepřímo tým Sulkama S at al., 2022, který popsal kompulzivní chování směřující k agresi jako zvýšené po osmém roce věku zvířete.

    Závěr

    Projeví-li se náš pes agresivně, je po prvotním šoku vhodné začít se zaobírat příčinami. Mohu je přímo či nepřímo ovlivnit?

    Ukazuje se, že na agresivitu má vliv tisíc a jeden faktorů. Mohou za ni špatné metabolické dráhy, špatné transportní geny, dědičnost (agresivita rodičů), epigenetika, chování směrem k matce a štěňatům, barva, pohlaví. – Více o tom První část minisérie >>>

    Mimo toho nesmíme z rovnice vyjmout majitele – jeho chování, výcvikové metody, psychickou a fyzickou zátěž psa, možnost či nemožnost odpočinku, stravu bohatou na serotonin či chudou na tryptofan, socializaci…

    U německých ovčáků a rotweilerů se podařilo určit do jaké míry za agresivitu mohou geny – 53 % u německého ovčáka a 45 % u rotweilera (Saetre P et al., 2006). Můžeme tedy říci, že je zde poměrně silná genetická dispozice k agresivnímu chování. Ta zmůže jen něco a dalších 40- 50 % ovlivníme my lidé svým přístupem ke psům, výchovou, stanovením hranic a metodikou výcviku.

    V případě, že tedy zvládneme socializaci, výchovu a výcvik, i z přirozeně ostrého pracovního plemene se do značné míry může stát člen rodiny (samozřejmě se musí hlídat), ale dokáže fungovat v naší společnosti.

    A ještě připomenu, že my lidé v běžné společnosti vnímáme agresivitu či přirozenou ostrost jako negativní, je v přímém rozporu se sportovními výkony těchto psů, kde ji naopak vyžadujeme. A druhá strana mince – policejní a vojenští psi jsou pro tuto vlastnost ceněni.

    Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

    Na závěr bych ještě chtěla sdílet tento obrázek, který pochází ze studie Salonen M. Et al., 2022, který krásně shrnuje korelace (jak spolu souvisí jednotlivé vlastnosti a podněty). Zeleně jsou uvedeny korelace pozitivní, červeně negativní a ty tučné jsou vysoce podstatné.

    Výsledky modelové analýzy SEM – standardizované odhady přesahující 0,1 a pod -0,1 jsou zahrnuty v obrázku. Hodnoty nad 0,30 a nebo pod -0,30 jsou zvýrazněny. Zeleně jsou vyznačeny pozitivní korelace a negativní jsou označeny červeně. Kovariance (věk, pohlaví, plemeno a socializační hodnocení) jsou pro přehlednost vynechány. Povrchy/výšky je myšleno strach z povrchl/ strach z výšek. Přenzato z Salonen M. Et al., 2022.

    Zdroje

    • Mikkola S, Salonen M, Puurunen J, Hakanen E, Sulkama S, Araujo C, Lohi H. Aggressive behaviour is affected by demographic, environmental and behavioural factors in purebred dogs. Sci Rep. 2021 May 3;11(1):9433. doi: 10.1038/s41598-021-88793-5. PMID: 33941802; PMCID: PMC8093277.
    • Puurunen J, Tiira K, Vapalahti K, Lehtonen M, Hanhineva K, Lohi H. Fearful dogs have increased plasma glutamine and γ-glutamyl glutamine. Sci Rep. 2018 Oct 29;8(1):15976. doi: 10.1038/s41598-018-34321-x. PMID: 30374076; PMCID: PMC6206014.
    • Puurunen J, Hakanen E, Salonen MK, Mikkola S, Sulkama S, Araujo C, Lohi H. Inadequate socialisation, inactivity, and urban living environment are associated with social fearfulness in pet dogs. Sci Rep. 2020 Feb 26;10(1):3527. doi: 10.1038/s41598-020-60546-w. PMID: 32103117; PMCID: PMC7044223.
    • Reisner, Ilana & Houpt, Katherine & Shofer, Frances. (2005). National survey of owner-directed aggression in English Springer Spaniels. Journal of the American Veterinary Medical Association. 227. 1594-603. 10.2460/javma.2005.227.1594
    • Saetre P, Strandberg E, Sundgren PE, Pettersson U, Jazin E, Bergström TF. The genetic contribution to canine personality. Genes Brain Behav. 2006 Apr;5(3):240-8. doi: 10.1111/j.1601-183X.2005.00155.x. PMID: 16594977.
    • Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Sulkama S, Puurunen J, Lohi H. Personality traits associate with behavioral problems in pet dogs. Transl Psychiatry. 2022 Feb 23;12(1):78. doi: 10.1038/s41398-022-01841-0. PMID: 35197456; PMCID: PMC8866408.
    • Sarviaho R, Hakosalo O, Tiira K, Sulkama S, Salmela E, Hytönen MK, Sillanpää MJ, Lohi H. Two novel genomic regions associated with fearfulness in dogs overlap human neuropsychiatric loci. Transl Psychiatry. 2019 Jan 17;9(1):18. doi: 10.1038/s41398-018-0361-x. PMID: 30655508; PMCID: PMC6336819.
    • Sarviaho R, Hakosalo O, Tiira K, Sulkama S, Niskanen JE, Hytönen MK, Sillanpää MJ, Lohi H. A novel genomic region on chromosome 11 associated with fearfulness in dogs. Transl Psychiatry. 2020 May 28;10(1):169. doi: 10.1038/s41398-020-0849-z. PMID: 32467585; PMCID: PMC7256038.
    • Sulkama S, Puurunen J, Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Araujo C, Lohi H. Canine hyperactivity, impulsivity, and inattention share similar demographic risk factors and behavioural comorbidities with human ADHD. Transl Psychiatry. 2021 Oct 1;11(1):501. doi: 10.1038/s41398-021-01626-x. PMID: 34599148; PMCID: PMC8486809.
    • Sulkama S, Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Puurunen J, Araujo C, Lohi H. Aggressiveness, ADHD-like behaviour, and environment influence repetitive behaviour in dogs. Sci Rep. 2022 Mar 24;12(1):3520. doi: 10.1038/s41598-022-07443-6. PMID: 35332179; PMCID: PMC8948230.
  • Agresivní geny?!

    Agresivní geny?!

    Existují agresivní geny u psů?

    Část První – pohled do genů a metabolismu psů. Může být agrese způsobená chybným fungováním organismu?

    Jak se popisuje agresivita – je dobrá anebo špatná?

    Tohle téma samo o sobě je značně kontroverzní. Na jedné straně lidé, kteří se domnívají, že lze vychovat jakéhokoli psa jednou výcvikovou metodou. Tu pak slepě aplikují bez zamyšlení nad potřebami a individualitou psa na všechny psy kolem.

    Na druhé straně stojí přesvědčení majitelé, že pes už má chování v sobě a je prostě agresivní a nic se s tím nedá dělat.

    Už jen co je to vlastně agresivní chování a kde je ta míra, která ho určuje, je samo o sobě značně problematické. Pro někoho je definováno agresivní chování jako ohrazení se – vrčení, cenění zubů a kousání proti člověku. Někdo vnímá agresivitu v momentě, kdy pes kouše do lidí. Jiní rozlišují agresivní chování směrem k novým podnětům (psům nebo lidem) a k „domácím“ podnětům (opět psům a lidem).

    Jako vždycky, pravda je asi někde uprostřed. Za roky, kdy se pohybuji v kynologickém světě jsem dospěla k závěru, že nic není černobílé a vždy jsou různé úhly pohledu.

    Tak se prosím stavte i k sérii těchto 2 článků. Berte je jako shrnutí poznatků z různých oborů. Buďte otevření a nad tématem se zamyslete. Podaří-li se, splnily články na sto procent svůj účel. 🙂

    Případ angličtí kokršpanělé (nízká hladina serotoninu)

    V roce 1997 byl u anglických kokršpanělů poprvé popsaný veřejně (předpokládám, že se o něm hovořilo i předtím) problém tzv. rage syndromu. Tedy stavu, kdy pes nevysvětlitelně náhle agresivně reaguje směrem k majiteli a ostatním členům domácnosti. Týž syndrom byl popsán majiteli amerických kokršpanělů, bernských salašnických psů, chesepeake bay retrívrů, anglických špringršpanělů, německých ovčáků, zlatých retrívrů, pyrenejských horských psů a svatobernardských psů.

    Zpět k anglickým kokršpanělům – podle studie jsou jedinci celobarevní agresivnější než jedinci částečně barevní (tzv. particolor). A z hlediska celobarevných jedinců jsou zlatí kokršpanělé agresivnější než ti černí.

    Je prokázáno, že agresivní jedinci pomaleji reagují na povely a velmi reagují na hluk.

    Studie také prokázala, že samci jsou obecně agresivnější než samice – bez návaznosti na barvu. Je to dáno působením samčích pohlavních hormonů. Tedy tolik popisný stav.

    Každopádně autorů si velmi cením i z toho důvodu, že se nesnažili hledat problém jen u psa, ale zaměřili se i na druhý konec vodítka. Druhou část práce věnují možnosti, zda si za to chování nemohou do velké míry majitele sami. Z ní vyplynulo, že: majitelé agresivních psů jsou plaší, nedisciplinovaní, emočně méně stabilní a používají nátlakové výcvikové metody (Podberscek A. et al., 1997)

    Máme tady tedy několik rovin, které se na agresivitě podílí.

    • 1. barva – i od jiných plemen je možné slýchat, že barva do značné míry ovlivňuje chování psa a jeho ochotu k práci a komunikaci s majitelem. Tyto výsledky jsou do velké míry subjektivní, existují studie, jež je potvrzují, jsou studie, které je vyvrací. Ale myslím, že když se zeptáte chovatelů např. pudlů a nebo labradorských retrívrů (kde je to i zdokumentované vědeckými studiemi), tento fakt vám potvrdí.
    • 2. interakce s majitelem – jak jsem naznačila v úvodu, jsou majitelé trvající na jedné výcvikové metodě, kterou bezhlavě aplikují. Je jedno, zda pozitivní a nebo negativní. Je pravdou, že emoce majitele se velmi dobře zrcadlí v jeho psovi. Není tedy příliš překvapivé, že majitelé nedisciplinovaní, velká část prvomajitelů a nebo psychicky nevyrovnaní jedinci, budou své chování, frustrace a další negativní jevy přenášet na svého psa.
    • 3. větší agrese psů samců než samic – za tímto faktem stojí samčí pohlavní hormony, které zvyšují touhu po soutěživosti, dominanci a hlídací vlastnosti u psů.
    • 4. Geny? A nebo „něco jiného“…. Následná studie, pokoušející se tento fakt validovat u anglických kokšpanělů, vliv úspěšně potvrdila. Navíc pomohla díky chytře stanovené skupině jedinců odhadnout tzv, heretabilitu, tedy fakt, z kolika procent se na výsledné variabilitě fenotypu (agresivním chování) podílí tzv. aditivní genetická složka/variabilita, tedy genetické založení jedince. Heretabilita dominantního chování ze strany otce je odhadnuta na 0,2. Nebo-li z 20 % se na projevu dominantního chování štěněte podílí vliv genů jeho otce.

    Vliv matky je vyšší, zde je heretabilita odhadnuta na 0,46. Důvodem pro vyšší hodnotu je tzv. maternální efekt – efekt chování, jak fena působí na svá štěňata, jaké od ní přeberou vzorce chování a upevní si je (Pérez-Guisado, et al., 2006)

    To „něco jiného“ bylo nakonec potvrzeno v roce 2010. Průměrná hladina serotoninu se u anglických kokršpanělů pohybuje na hodnotě 2,5 krát nižší, než je běžná u jiných plemen.

    V případě, že se serotinin zvýšil v důsledku např. doplňků upravujících hladinu serotoninu, se agresivní zkratkovité chování redukuje (Amat M, et al., 2009), (Amat M, et al., 2010).

    Stejně i naopak – dieta s nízkým obsahem tryptofanu, který je prekurzorem (látka, která se metabolismem dále zpracuje na jinou, výslednou látku) pro serotonin, negativně ovlivňuje agresivní chování (zvyšuje ho). Týž výsledky jsou doložené u lidí a primátů, kde nízké hladiny serotoninu jsou ve vztahu s impulzivní agresí a ne celkovou agresivitou.

    Můžeme tedy případ anglický kokršpaněl uzavřít s tím, že za zkratkovité chování v jeho případě skutečně může nízká hladina serotoninu, která bude pravděpodobně dána špatně fungujícími geny anebo metabolickými drahami.

    Pokud jsou „viníkem“ metabolické dráhy jedince, ani sebelepší výchova a socializace tento problém nezredukuje.

    Případ belgičtí ovčáci a dopaminový gen (plus další služební plemena)

    Nejprve na začátek bych chtěla odcitovat standard plemene belgický ovčák malinois – pasáž týkající se povahy:

    „Belgický ovčák je pes ostražitý a aktivní, překypující vitalitou a vždy připravený k akci. Má vrozenou schopnost hlídat stáda, spojuje v sobě vzácné kvality nejlepších hlídacích psů. Je vždy připraven bez váhání, houževnatě, úporně a razantně bránit svého pána. Spojuje všechny vynikající kvality ovčáckého psa, hlídače, obranáře a služebního psa. Jeho živý a čilý temperament a smělý charakter bez známek strachu či agresivity musí být jednoznačně patrné z jeho držení těla a ve věrném, hrdém a pozorném výrazu jiskřících očí. V posuzování se vyžaduje klidná a odvážná povaha.“

    ČMKU – Seznam plemen, belgický ovčák malinois – https://www.cmku.cz/cz/seznam-plemen-159/20)

    Zvýrazněná část ukazuje, že aby měl malinois své typické chování, může to být také interpretováno do jisté míry jako chování ADHD. Ačkoli to není vůči plemenu úplně fér, vědecké studie s tímto termínem pracují, proto ho zde zmiňuji.

    V roce 2008 se vědecká skupina zaměřila na zkoumání metabolických drah dopaminu. Dopamin ke své správné funkci potřebuje tzv. dopamin transportér, který je zodpovědný za odstranění dopaminu z extracelulárního prostoru a reguluje vlnu signálu a její délku. Dále má vliv na pohybové aktivity, chování orientované na cíl, získání/zpracování odměny a záchvaty. Je kódovaný v DNA pomocí dopamin transportního genu (DAT).

    U plemene belgický ovčák tervuren prokázali, přítomnost 1 kopie DAT obsahující 38 párů bazí. Ta je vzácnější (dále bude popisována jako alela 1) než normální alela, tedy kombinace 2, která se přirozeně vyskytuje u všech plemen a vlků. (Hejjas K., at al., 2008)

    Jedinci s kopií alely 1 jsou ve svém chování více ADHD. Totéž se podařilo prokázat i u příbuzných belgických ovčáků malinois v jiné studii (Lit L, et al., 2013) . Psi s genotypem 1/1 a nebo 1/2 (jednu kopii získává jedinec od otce a jednu od matky) jsou mnohem více pozorní, rychleji reagují na povely oproti jedincům 2/2. To je pravděpodobně důvod, proč se u služebního plemene rozšířila tato kombinace.

    Nese to s sebou ale i negativní stránku v souvislosti s chováním majiteli popsaným jako: „pes se dívá nikam, nereaguje na podněty z okolního prostředí, ztrácí behaviorální inhibice (polidštěno – kouše do majitelů a projevuje se agresivně) a mívá záchvaty.“ S vysokou mírou pravděpodobnosti podložené statistickým šetřením (hladina významnosti 1 %) se tyto stavy pojí s kombinací alely 1 – je jedno zda 1/1 a nebo 1/2.

    Je zajímavé, že ve vojenských složkách v Belgii má většina psů kombinaci 1/1 a nebo 1/2. Neprojevuje se u nich žádná agrese směrem k majiteli. Nicméně psi s kombinací 1/1 se při vykonávání povelů „krčí“, psi 1/2 jsou něco mezi a psi 2/2 mají při vykonávání povelů normální postoj. Ale u jedinců 2/2 se hůře získává pozornost oproti pozornější skupině 1/1 a 1/2.

    Stejná vědecká skupina (Lit L, et al., 2013) ještě týž rok publikovala i o jiné části dopaminového transportního genu, sice o vložení tzv. polyA konce. Belgický ovčák malinois má v této části DNA vloženo celkem 22 bazí adeninu (A22), německý boxer pouze 10 adeninových bazí ( označený jako A10) a ostatní plemena mají tento polyadenilový ocásek nemají (označováni jako A0).

    Psi s kombinací A22 reagují nepředvídatelně a zkratkovitě ve svém chování. Na druhou stranu jsou aktivnější více pohybově aktivní. Studie neprokázala sníženou aktivitu na nové podněty, která byla také předpokládána v souvislosti s ovlivněním funkce DAT.

    V současnosti pro plemeno belgický malinois existuje genetický test, kde je možné s mírou pravděpodobnosti určit, zda pes bude anebo nebude mít sklony ke zkratkovitému chování. Týká se pouze detekce polyA konce a používá trochu jiný popis, než je v tomto článku (Laboratoř Genomia, Testování psů: Agresivní chování).

    Proč ti vojenští nemají problém?

    To je něco, co shrnuje belgické ovčáky a probrané téma. Nicméně, jsou to mé úvahy vycházející ze studií a mé znalosti problematiky agresivního chování.

    • 1. Tráví čas sami. Tím, že nejsou v tak těsném kontaktu s člověkem, mají čas sami pro sebe. Ten plně využívají k odpočinku, který potom je pravděpodobně kvalitnější a hlubší. Navíc mohou dát ve větší míře průchod projevům typicky psího chování, které v běžném životě nevidíme rádi a usměrňujeme je. Mám na mysli štěkání, hlídání, přílišné vítání,… Tedy mohou se více chovat jako psi.
    • 2. Vybití – využití psa. Pes jede na sto procent. Nejen ve výcviku, ale i v běžném pracovním nasazení. Pes využívá to, k čemu byl vycvičený a jedná se o činnost pro něj pravidelnou. Využívá tedy v praxi svůj výcvik, vlohy, temperament potenciál.
    • 3. Jde to skloubit s rodinným životem? Nemůže to být tím, že v rodinném životě pes nejede na sto procent, ale jen na „poloviční plyn“ a mnohem delší dobu? Díky tomu nemusí mít tak dlouhou dobu nerušeného odpočinku na dobití baterií.

    Jak jsem zmínila, to jsou mé úvahy, které mne při studiu této problematiky napadly. Je možné, že jsem něco podstatného přehlédla a máte-li ten pocit, napište mi prosím na: terezie.valcikova@psinfo.cz. Ráda si rozšířím své obzory o váš názor na tuto tematiku.

    Tady se špatně soudí, co je vlastně dobře. Pokud chceme psa pro služební a sportovní výcvik, je pro nás zajímavější do velké míry pes s kombinací alel 1/1 anebo 1/ 2. Nicméně tento pes jako rodinný pes má své limity a majitelé si toho musí být vědomi. A myslím, že jsou. Vůbec chovatelům služebních a sportovních plemen toto rozhodování nezávidím, komu dát kterého jedince.

    Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

    Epigenetika

    Hned na počátku stojí za to poznamenat, že v současné době není žádná epigenetická studie na psech. Veškeré studie pocházejí hlavně od jiných modelových organismů – hlavně od myší a od člověka.

    Myslím si, že i epigenetika má k tomuto tématu co říci. Je prokázané, že děti, které trpěli násilím v rodině, mají „upravenou“ alelu pro serotonin transportér – 5HTT (podobně jako je prokázané u kokršpanělů) a potom jsou ve svém chování agresivní. Zde je klasický přenos z rodiče, který epigeneticky ovlivnil DNA svého potomka a tento v případě, že zplodí potomka a nezmění své vzorce chování, přenese stejnou nepřímou úpravu DNA na své dítko.

    Budoucí ovlivnění chování psa lze rozdělit na dvě nestejně dlouhé části.

    Ta první se odehrává již v lůně matky, tedy v poslední třetině březosti. Kdy fena, matka, je chápána jako učitelka svých potomků. Je více než vhodné ji v této době nevystavovat špatným výcvikovým metodám založených na násilí a také je vhodné se pokusit ji co nejdéle udržet v režimu, na který je zvyklá. Samozřejmě s přihlédnutím k jejím aktuálním fyzickým možnostem. Na fenu nepůsobí psychicky dobře, když je vytržena ze svých denních aktivit jen proto, aby neohrozila svou březost.

    Druhým úhlem pohledu je fakt, že pokud je fena v tomto období vystavena nadměrnému stresu, přenesou se epigenetické změny nejen na DNA potomků v břiše, ale zároveň ovlivní jejich epigenetické nastavení spermií a vajíček ještě nenarozených jedinců. Ovlivníme tak tedy ne dvě generace (tedy matku, její potomky), ale i vnoučata, která se narodí z pohlavních buněk štěňat v lůně matky.

    Ta druhá část nastává po porodu a děje se v průběhu života psa. Nejprve a podstatně formují chování psa sourozenci a fena/matka, tedy rodinné vztahy. Až později se do tohoto procesu zapojují jak chovatel, členové domácnosti, tak majitel a jeho blízké okolí.

    V důsledku většinou chybných výcvikových metod anebo absencí stanovení hranic, většinou u prvomajitelů, dochází v případech stále se opakujících vzorců chování aplikovaných na psa k methylaci či jiným chemickým ovlivněním jeho DNA (nepřímé ovlivnění DNA jímž se zaobírá epigenetika).

    Nicméně nebojte, nejde o ojedinělou událost – jednou zakřičíte na psa a on se sesype, změní se mu epigenetická nastavení a už bude naprosto nepoužitelný – TAKTO TO NEFUNGUJE – tyto změny se projeví v případech, že se chování stále a stále opakuje, že dojde k jejich pevnému zafixování. Jedna běžná událost z běžného života nic nemění.

    To by musela být tak mimořádná událost, tak silný prožitek, který by tzv. zmrazil epigenetické změny. Je to prokázáno u hlodavců. Podobně formuje násilí v těhotenství, dětství a dospívání lidi.

    Závěr

    Ukazuje se, že na agresivitu má vliv tisíc a jeden faktorů. Mohou za ni špatné metabolické dráhy, špatné transportní geny, dědičnost (agresivita rodičů), epigenetika, chování směrem k matce a štěňatům, barva, pohlaví.

    Mimo toho nesmíme z rovnice vyjmout majitele – jeho chování, výcvikové metody, psychickou a fyzickou zátěž psa, možnost či nemožnost odpočinku, stravu bohatou na serotonin či chudou na tryptofan, socializaci…

    U německých ovčáků a rotweilerů se podařilo určit do jaké míry za agresivitu mohou geny – 53 % u německého ovčáka a 45 % u rotweilera (Saetre P et al., 2006). Můžeme tedy říci, že je zde poměrně silná genetická dispozice k agresivnímu chování. Ta zmůže jen něco a dalších 40- 50 % ovlivníme my lidé svým přístupem ke psům, výchovou, stanovením hranic a metodikou výcviku.

    V případě, že tedy zvládneme socializaci, výchovu a výcvik, i z přirozeně ostrého pracovního plemene se do značné míra může stát člen rodiny (samozřejmě se musí hlídat), ale dokáže fungovat v naší společnosti.

    A ještě připomenu, že my lidé v běžné společnosti vnímáme agresivitu či přirozenou ostrost jako negativní, je v přímém rozporu se sportovními výkony těchto psů, kde ji naopak vyžadujeme. A druhá strana mince – policejní a vojenští psi jsou pro tuto vlastnost ceněni.

    Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

    Literatura

    • Marta Amat, Xavier Manteca, Valentina M. Mariotti, José Luís Ruiz de la Torre, Jaume Fatjó, Aggressive behavior in the English cocker spaniel, Journal of Veterinary Behavior, Volume 4, Issue 3, 2009, Pages 111-117, ISSN 1558-7878, https://doi.org/10.1016/j.jveb.2008.08.010. ( https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1558787808001408)
    • Amat, Marta & Mariotti, Valentina & Brech, Susana & Torrente, Carlos & Camps, Tomas & Ruiz, José & Manteca, Xavier. (2010). Differences in serotonin serum concentration between aggressive English cocker spaniels and aggressive dogs of other breeds. Journal of Veterinary Behavior-clinical Applications and Research – J VET BEHAV-CLIN APPL RES. 5. 46-46. 10.1016/j.jveb.2009.08.006.
    • Hejjas, Krisztina & Vas, Judit & Kubinyi, Eniko & Sasvari-Szekely, Maria & Miklosi, Adam & Ronai, Zsolt. (2008). Novel repeat polymorphisms of the dopaminergic neurotransmitter genes among dogs and wolves. Mammalian genome : official journal of the International Mammalian Genome Society. 18. 871-9. 10.1007/s00335-007-9070-0.
    • Lit L, Belanger JM, Boehm D, Lybarger N, Haverbeke A, Diederich C, Oberbauer AM. Characterization of a dopamine transporter polymorphism and behavior in Belgian Malinois. BMC Genet. 2013 May 30;14:45. doi: 10.1186/1471-2156-14-45. PMID: 23718893; PMCID: PMC3680094.
    • Lit L, Belanger JM, Boehm D, Lybarger N, Oberbauer AM (2013) Differences in Behavior and Activity Associated with a Poly(A) Expansion in the Dopamine Transporter in Belgian Malinois. PLoS ONE 8(12): e82948. doi:10.1371/journal.pone.0082948
    • Pérez-Guisado, Joaquín & Lopez-Rodríguez, Rocío & Muńoz-Serrano, Andrés. (2006). Heritability of dominant–aggressive behaviour in English Cocker Spaniels. Applied Animal Behaviour Science – APPL ANIM BEHAV SCI. 100. 219-227. 10.1016/j.applanim.2005.11.005.
    • Podberscek, Anthony & Serpell, James. (1997). Environmental influences on the expression of aggressive behaviour in English Cocker Spaniels. Applied Animal Behaviour Science – APPL ANIM BEHAV SCI. 52. 215-227. 10.1016/S0168-1591(96)01124-0.
    • Saetre P, Strandberg E, Sundgren PE, Pettersson U, Jazin E, Bergström TF. The genetic contribution to canine personality. Genes Brain Behav. 2006 Apr;5(3):240-8. doi: 10.1111/j.1601-183X.2005.00155.x. PMID: 16594977.