Co ukázal genomický monitoring o situaci plemene v Německu?

Genetické testování psů zažívá revoluci. Opět a další. Ani nevím, kolikátou už, ale to patří k posunu technologií a našich znalostí…
Doba, kdy nám stačilo otestovat psa na jednu konkrétní nemoc, abychom získali nálepku „čistý“ a mohli vesele krýt, pomalu končí. Pokud chceme, aby naše chovy byly zdravé a životaschopné i za dvacet nebo padesát let, musíme se začít dívat na zdraví celých populací.
Na nedávném workshopu mezinárodní organizace IPFD (International Partnership for Dogs) byla prezentována zajímavá studie s názvem „Genomic Monitoring of Retriever Breeds in Germany: A Baseline Analysis of DRC Data (2024–2026)“.
Tento projekt, na kterém spolupracovali odborníci z laboratoří Certagen a VHLGenetics s Německým klubem retrívrů (DRC), dává do ruky detailní návod, jak vypadá moderní řízení chovu založené na reálných datech. Vědci analyzovali data sbíraná mezi zářím 2024 a květnem 2026. Co všechno zjistili?
Síla referenčního bodu: Co je to Genomic Baseline?
Představme si, že se rozhodneme radikálně změnit svůj životní styl – chceme žít zdravěji, shodit přebytečná kila a získat kondici. První věc, kterou uděláme, je, že se postavíme na váhu a necháme si udělat komplexní rozbor krve. Zjistíme svůj výchozí bod – a přesně to je Genomic Baseline.
Chcete vědět, jak tento princip funguje obecně? Podívejte se na mé video Co je Genomic Baseline a proč by se o něj chovatelé měli zajímat >>>, kde celý koncept vysvětluji lidskou řečí.
Vědci v této studii nepoužili teoretické výpočty z papírových (klasických) rodokmenů. Ty často vidí jen pět nebo deset generací dozadu. Použili soudobou technologii: SNP čipů s přibližně 35 000 markery.
Ten vidí reálné úseky shodné DNA (tzv. runs of homozygosity – ROH) vzniklé současným i minulým příbuzenským křížením a ukáže reálný stav genetické diverzity (heterozygotnosti) a příbuzenské plemenitbě plemene.
Živý nástroj, ne suchá teorie
Chovatelé z DRC do tohoto výzkumu nevstupovali jen pro jednorázové znalosti o plemenech. Chovatelský klub má totiž slíbené vyhodnocení každých 6 měsíců. Mají tak v ruce dynamický nástroj. Každý půlrok uvidí, zda jejich chovatelská rozhodnutí (např. importy nebo omezení příbuzenské plemenitby) nesou ovoce, nebo zda se populace řítí do genetické slepé uličky.
3 nejzajímavější příběhy z grafů: Jak jsou na tom jednotlivá plemena?
Analýza ukázala, že každé plemeno retrívra čelí kvůli své historii a chovatelským zvyklostem úplně jiným výzvám. Podívejme se na tři nejvýraznější příklady:

1. Curly Coated retrívr: Dva světy v jednom plemeni
Grafy inbreedingu u Curly Coated retrívrů odhalily tzv. bimodální distribuci. Pro přiblížení, je to jako graf se dvěma jasně oddělenými kopci. Data potvrdila, že v populaci existuje striktní genetická separace mezi pracovními (working) a výstavními (show) liniemi. Na papíře jde o stejné plemeno, v DNA jsou to však dva izolované ostrovy, které spolu téměř nekomunikují. Pro chovatele je to jasné varování: pokud tyto dva světy občas nepropojí, riskují u obou linií rychlou ztrátu variability.
2. Flat Coated a zlatý retrívr: Daň za popularitu
Úplně jiný obrázek ukázala data u Flat Coated a zlatých retrívrů. Jejich křivka inbreedingu je úzká a posunutá výrazně doprava k vysokým hodnotám příbuzenské plemenitby (COI). Studie stav pojmenovává přesně: je to přímý důsledek historického (a bohužel možná i současného) nadužívání populárních krycích psů (popular sires effect). Snaha krýt těmi nejúspěšnějšími šampiony vedla k tomu, že se genetická základna těchto plemen drasticky zúžila.
3. Labradorský retrívr: Síla otevřených hranic
Na opačném konci spektra stojí labrador. Vykazuje nejnižší koeficient inbreedingu (COI) a nejvyšší genetickou diverzitu. Kromě obrovské celosvětové základny je to dáno chovatelskou strategií v DRC – chovatelé velmi aktivně využívají importované psy ze zahraničí. Tento neustálý příliv „nové krve“ populaci prokazatelně osvěžuje.
Co nám studie říká o přenašečích nemocí?

Vědci sledovali také alelické frekvence (zastoupení mutací) u povinných i doporučených testů. Ukázalo se, že u jednoduchých (monogenních) vad, na které kluby dlouhodobě tlačí a sledují je, jsou čísla pod kontrolou.
Velkou výzvou však zůstávají komplexní nebo riziko-modifikující varianty (jako je degenerativní myelopatie – DM, ichtyóza u zlatých retrívrů, zátěží vyvolaný kolaps – EIC, nebo rizika spojená s CDDY/IVDD). Tyto mutace mají v populaci vysoké zastoupení, protože na ně nebyl vyvíjen tak přímý selekční tlak. Genomic baseline nám pomáhá tato rizika zmapovat. Není cílem přenašeče slepě nevyřazovat z chovu (čímž bychom dál snížili diverzitu), ale rozumně je párovali s geneticky zdravými protějšky.
Cesta vpřed: Spolupráce a věda
Tato německá studie by měla být pro nás obrovskou inspirací. Ukazuje, že moderní chov psů se už neobejde bez spolupráce s vědeckým světem.
Pokud chceme podobné zrcadlo nastavit i našim plemenům, není to úkol, který by chovatelské kluby musely zvládnout samy a financovat z vlastních kapes. Je to ideální příležitost pro hledání strategických partnerství. Může jít o spolupráci s komerčními genetickými laboratořemi, nebo o společné projekty s univerzitami a veterinárními fakultami. Akademická sféra často hledá reálná data pro výzkum a chovatelské kluby zase odborné zpracování léty sesbíraných dat a jejich interpretaci. Když se tyto dva světy spojí, profituje z toho to nejdůležitější – zdraví našich psů.
Máte přehled o tom, jaká je reálná genomická diverzita vašeho plemene?
