Můj příběh

Mým koníčkem jsou chov psů a genetika. Vyznám se ve složitém světě genetiky a dokážu ho lidsky představit běžnému člověku. Pomáhám začínajícím i zkušenějším chovatelům stanovit si svou strategii a orientovat se v genetických testech, aby nemuseli spoléhat na informace od firem, ale používali svůj vlastní zdravý rozum.

Co jako chovatel řeším

Poslední dobou se rozjel boom genetických testů pro různá plemena psů. Některé jsou pro většinu plemen a jiné specifické pro dané plemeno. Jako chovatelku mě nejvíce zajímají testy pro mnou chovanou rasu, ale zároveň se snažím si udržovat i všeobecný přehled. Když se na trhu objeví nový test, zajímám se o problematiku onemocnění a jak moc přínosné pro mé plemeno může či nemusí být. Hledám dostupné informace v zahraničních zdrojích a díky svým znalostem a zkušenostem už většinou vím, kam se podívat a kde najít ta správná data.

Někdy kluby vydávají nové podmínky chovnosti a některé testy se tím tak stávají povinné pro uchovnění jedince. Většina testů je stále jen nadstandardní bonus a benefit pro chovatele.
Enormní nárůst různých genetických testů za poslední roky bez dostatečné informovanosti chovatelů vytváří mezi chovateli několik skupin. Lidí kteří testům pro své plemeno rozumí, dokáží “číst” výsledky a pracovat s tím v chovu je minimum.
Další skupinou jsou lidé kteří si svého pejska otestují na vše dostupné, ale kromě ideálního výsledku “clear” pro ně nemá žádnou další váhu.
Nakonec je většina chovatelů, kteří se drží pouze povinných vyšetření. Do této skupiny věřím, patří i lidé, kteří by v případě možnosti více porozumět genetickým testům svá zvířata otestovali, ale bez této možnosti to pro ně ztrácí význam. Nerozumí tomu.

V sousední zemi se objevilo velké množství přenašečů pro nemoc, která se u nás normálně netestuje. Co teď s tím? Co mohu jako chovatel udělat? Určitě se o tom musím informovat a s touto infromací pracovat.

Díky dnešní době je import chovných jedinců běžnou záležitostí a to nejen z okolních zemí, ale i např. ze zámoří (USA, Austrálie), Ruska či jiných vzdálenějších destinací. Kromě oživení chovu novou krví ovšem padají bariéry ohledně nemocí držících se na určitých kontinentech a dostávají se tak běžně i do našeho chovu nevědomky. Genetické nemoci nejsou hraničně omezené, je potřeba počítat s tím, že stejná nemoc, co se vyskytuje a testuje např. v Americe, může být i v evropském chovu, jen zatím o tom nikdo neví.

Stejné úskalí pro začínající chovatele může znamenat příbuzenská plemenitba, která je často praktikována v renomovaných dlouholetých chovatelských stanicích. Ale jak se má zorientovat začínající nadšený “chovatel”? Kde získat ty správné informace, kde se ptát a dostat správné odpovědi? Často jsem na tuto problematiku tázána, ale bohužel jednoznačná odpověď neexistuje. Obě cesty (používání blízké či vzdálené příbuzenské plemenitky či nepoužívání) mají své kladné i záporné stránky, není to pouze černobílé. Volba správné cesty tak, aby minimalizovala špatné dopady na chov, je stále nejasná a pro většinu začínajících chovatelů nečitelná.

Moje začátky

Moje cesta tedy začínala od nuly, neměla jsem za sebou žádnou osobu, která by mne v chovatelství, natož v genetice vedla. Vše jsem si musela nastudovat sama s větším nebo menším úspěchem vyzkoušet a někdy i vyvzdorovat.

Nechápala jsem, proč poradkyně chovu psy, které jsem si vybrala, haní nebo k nim má připomínky. Postupně, krůček po krůčku jsem sbírala cenné informace z knih, internetu, kurzů a nakonec i vysoké školy.

Bohužel v pudlím klubu, ve kterém jsem začala chovat, jsem se nesetkala s podporou od poradce chovu, která by mi pomohla nelehké začátky rozumně uchopit a nasměrovala by mne dál.
Stejně tak jsem si postupně musela vybudovat vlastní databázi chovných jedinců.

Postupně s pracně nabytými vědomosti z knih a internetu jsem se seznamovala se světem mého plemene. Přišly první úspěchy, přišly první přehmaty. Začalo mé seznamování s mou nynější láskou a vášní, s genetikou.

V knihách se používala spousta nových termínů, až z toho šla hlava kolem. Jak si tohle má člověk vše zapamatovat?! Natož pak využít v chovu psů?! Přišlo mi to vše jako neosobní odtržená věda, která se skutečným životem nemá nic společného.

Poté přišel další zdroj poznání a tím byl internet. Opět, ne vše jsem pochopila správně a některé složitější výpočty mi prostě nevycházely, ať jsem se snažila, jak jsem se snažila.

Stále se mi ani s nově nabytými vědomostmi nedařilo vybrat takového krycího psa, abych byla spokojená úplně, a poradkyně chovu vždy vytáhla nějakého známějšího či méně známého z klobouku se slovy, že tenhle by byl lepší. Stále trval boj, kdy jedna jsme měla v oku exteriér a druhá se zaměřovala naopak na zdraví a variabilitu. Nebo použití méně známých psů, podle toho, co mne v tu danou chvíli připadalo podstatnější.

Cesta k vědomostem otevřená

Postupně jsem začala s klubem i úžeji spolupracovat. Lidé mne znali jako tu, která jim pomáhá zařizovat objednáky na genetické testování. V té době to byl jediný test, sice PRCD-PRA od americké laboratoře Optigen.

Na téma genetické testování jsem začala psát články. Nejprve na svém vlastním webu, poté se některé z nich dostaly I do klubových zpravodajů. Moje role experta postupně rostla.

Onen zlom, kdy jsem se rozhodla jít vlastní cestou a nedat tolik na rady ostatních, ale vyslechnout si je, zvážit pro a proti a potom se dle nich zařídit nebo je zavrhnout, bylo studium na České zemědělské univerzitě, obor chov psů a kynologie. Některé předměty zde vyučované, mne hodně obohatily a pomohly mi ve tvorbě vlastního názoru.

I před tím jsem zpracovávala informace z věděckých článků. Nicméně snaha co nejlépe (dle vlastního mínění) sepsat literární rešerši, mou bakalářskou práci, na téma Genetické choroby u plemene pudl, mne naučila pracovat s věděckými články do hloubky.

 

Další velký zlom nastal v momentě, kdy se mi podařilo vyprodukovat štěně, které jsem chtěla použít v chovu a mělo mít genetický výsledek A po rodičích a vyšlo mu B, tedy přenašeč onemocnění. Tuto kapitolu svého života trvající půl roku zkrátím a napíši pouze, že jsem se musela zabrat ještě hlouběji do studia genetiky a faktického provádění genetických testů.
Cílenými dotazy a komunikací na České Zemědělské univerzitě a University of Pensilvania vzklíčila domněnka, že nastala chyba v mezinárodní databázi, kterou používá většina světových laboratoří jako přehled genetických testů pro plemena psů.
Další komunikací s genetickými laboratořemi po celém světě jsem si ověřila správnost této domněnky. Zatímco většina světových laboratoří testovala určitou část DNA, laboratoř, kde jsem nechala zpracovat vzorek tohoto štěňátka, díky chybné infromaci v mezinárodní databázi otestovala jinou část DNA. A tak vznikla tato situace a vyšel zavádějící výsledek.

Co nabízím

A to mne přivádí k eBookům a kurzům, které bych Vám ráda nabídla. Beru je jako osvětu, kterou se snažím mezi chovateli šířit, aby se jim nemusely stát ty přešlapy, kterými jsem pracně prošla já a hledala cestou pokus/omyl vlastní cestu.