S touto problematikou jsem se zabývala jako se soukromým dotazem adresovaným na PsInfo. Otázka zněla – co se ví ohledně genetiky tohoto onemocnění? Se souhlasem autorky dotazu jsem se rozhodla publikovat mé shrnutí v krátkém článku vysvětlující shrnutí poznatků.
Jedná se o postupný zánět rohovky. Většinou postihuje obě oči. Toto onemocnění je autoimunitního typu. Vzniká přecitlivělost na bílkoviny rohovky nebo je zapříčiněno UV zářením a nadmořskou výškou. U mladších psů se vyznačuje velkým množstvím cév na rohovce. U starších psů je průběh pomalejší a projevuje se větším množstvím pigmentu v rohovce. Začíná jako šedý opar a jak pronikají krevní cévy a pigmentové buňky do průhledné rohovky, postupuje zánět a změny ovlivňují vidění. Onemocnění nelze vyléčit, ale zpomalit jeho průběh aplikací kortikosteroidů a cyklosporinu (Losíková, akademická práce), (Beránek)
Do onemocnění je zapojeno s vysokou pravděpodobností vícero genů, nejedná se tedy pouze o jeden gen. U lidí je prokázaný vliv genu PAX6 (Parsa et al, 2003), u myší se k tomu přidružil i gen Cia5 (Brenner et al., 2005). Aktuální studie z roku 2022 – (Karamatic et al., 2022) našel u greyhoundů jako vysoce pravděpodobný gen EGFR.
Mimo genetické dispozice, která zde musí být v každém případě, ale hraje roli i okolní prostředí. Konkrétně vysoká míra ostrého slunce – resp. UV záření a také nadměrná aktivita jedince. Oba tyto faktory – je jedno zda dohromady anebo zvlášť – se podílejí na manifestaci (propuknutí onemocnění) a nebo jeho rychlejším postupování v klinických projevech.
Studie z let 2011 (Jokinen et al, 2011) a 2013 (Barrientos et al., 2013) poukázaly na mírnou až střední spojitost tohoto onemocnění v Major histocompatibility complexu – MHC. V psím podání DLA – Dog Leukocyte Antigene – respektive s určitými haplotypy. Této problematice jsem věnovala samostatný článek – Nástroj na autoimunitní onemocnění – DLA – pomůcka pro chovatele?!.
Trochu to zpřesním: nízká rozmanitost a to, že pes má určitý haplotyp DLA, se podílí na jeho horší míře reagovat na útoky bakterií a virů z vnějšího prostředí. Tentýž systém se také stará o to, aby imunitní obrana jedince rozpoznala tyto útočníky. V případě, že obranný systém začne napadat buňky vlastního těla, hovoříme o autoimunitním onemocnění, kterým je také pannus.
Nicméně vliv zmíněného komplexu se však ve studii (Karamatic et al., 2022) vůbec neprokázal. Naopak i jedinci s odlišnými a vysoce rozmanitými (polymorfními) haplotypy, měli onemocnění pannus také diagnostikováno.
Díky tomu, že se nemocnění vyskytuje i u lidí, mohlo dojít k podrobné studii lidských rodokmenů. Ukazuje se, že onemocnění bude pravděpodobně děděno autozomálně dominantně (tedy jak jedinec se dvěma kopiemi defektního genu, tak i jedinec jen s jednou alelou defektního genu – budou oba nemocní) (Sonoda et al., 2000). Zdravý bude pouze jedinec, který má obě alely – vlohy – bez defektu. U psů se tento mód dědičnosti také předpokládá. Nicméně to nevysvětluje, jak se oběma zdravým rodičům – prostým tohoto onemocnění – může narodit jedinec postižený. Zde do hry právě vstupují faktory okolního prostředí popř. By byla možná neúplná penetrace. To zbývá ještě k probádání vědcům, to jsou pouze mé domněnky.
Veterináři z opatrnosti říkají, že chovat na postižených jedincích se samozřejmě nemá, ale nemělo by se chovat ani na jejich blízkých příbuzných (tedy rodičích a sourozencích) (Ergin et al., 2021).
U německého ovčáka i greyhounda je diagnostika onemocnění STOP pro další chov (tak to platí v USA).
Spekuluje se i o vlivu bakterií a virů na propuknutí onemocnění (prokázáno u člověka a ještě u jiných živočišných druhů), ale u psů jsem to nezaznamenala.
Nemocný jedinec tedy do chovu nepatří. Určitě je dobře informovat jak sourozence, tak i rodiče (jejich majitele). Je otázkou, zda by hromadné vyloučení z chovu sourozenců/rodičů – nepoznamenalo plemeno jako celek náchylností k jinému onemocnění (pokud by se vyřadilo hodně jedinců a chovatelská základna by se rapidně zmenšila).