Část druhá věnující se ostatním faktorům ovlivňující chování psa.

Všichni chovatelé – Případ anglický špringršpaněl

Studie Reisner et al., 2005 upozornila na problémy s agresivním chováním u plemene anglický špringršpaněl. Průzkum probíhal v USA a zúčastnilo se přes tisíc dospělých jedinců. Z průzkumů byli vyloučeni profesionální chovatelé, protože o svých odchovech nereferují objektivně. To by chovatele obecně mělo dost mrzet, není to hezká vizitka a mě jako chovateli je to dost líto.

Jako agresivní chování chápali historii vrčení anebo intenzivní agrese. U téměř poloviny jedinců majitelé popsali buď vrčení anebo agresi směrem k majiteli (48,4 %) !!!

Z toho 26,3 % v minulosti pokousalo člověka – více než ¼!! a více než polovina z toho bylo v rodině.

Psi byli agresivní z důvodu odebrání kosti či jídla, po fyzickém, psychickém či verbálním trestu, vyrušení ze spánku.

Nad tímto se pozastavím a větu doprovodím vlastní úvahou. Narážíme na fakt, že pes by si měl nechat líbit dobrovolně si nechat odebrat jídlo popř. mu sáhnout do misky. Ano, někdy je to třeba a je to nutné. Znám spoustu lidí, kteří tento cvik opakovaně zkouší a trestají svého psa jen proto, že se mu to nelíbí. Opravdu je to nutné? V některých případech mám pocit, že je to až přehnaně často prováděné. Proto chápu psy, kteří se proti tomu ohradí.

Stejně tak chápu, že se pes ožene v momentě, kdy odpočívá a spí. To jsou dvě činnosti, které by neměly být z dobrého důvodu narušovány. A zde narážíme opět na střet lidské a psí kultury/komunikace. Zda se ze strany majitele jednalo o neznalost, zvrácenost, chybné pochopení reakce psa, nikdo neví a nezkoumá.

Třeba u nás doma všichni ví, že budit maminku, tedy mou osobu, v noci znamená ne příliš adekvátní reakci. Stejně tak pokus o komunikaci ráno, kdy nejsem ještě plně vzhůru. Mám tedy v tomto ohledu pro takové psí reakce vysoké pochopení.

Zpět ke studii – psi pořizovaní jako show/pet (výstavní chov a ti co nejsou nadějní pro výstavy se prodávají jako domácí mazlíčci) měli velkou míru této agresivity než psi pořizovaní z lovecky vedeného chovu.

Ukázalo se, že existuje jedna celosvětově známá chovatelská stanice, ve studii označená X a jeden populární samec z této chovatelské stanice, který stojí za rozšířením agresivity směrem k majiteli.

Vidíme, že připuštěním problematických zvířat do chovu se jen zvýšil tento typ agrese na obrovskou (téměř každý druhý) míru v jednom plemeni.

Apelovala bych na chovatele. Jak se říká, „zameťme si každý před svým prahem“. Opravdu chceme za každou cenu pouštět do chovu jedince s nevyrovnanou povahou? Neděláme tak plemeni medvědí službu? Zamyslet se musí každý sám a přijmout rozhodnutí, které nemusí být příjemné, chce velkou morální odvahu.

Finské studie o psím chování

Tyto studie vznikly na University of Helsinki. Pes je braný jako modelový organismus pro poruchy chování a úzkostné stavy pro výzkum lidí. Tím důvodem je sdílení shodného prostředí a stimulů, které působí na člověka a psa v naší společnosti. A proto můžeme čerpat z těchto poznatků i když primární výzkum je směřovaný jinou cestou.

Vědecký tým – Puurunen J, et. al., 2018 zkoumal metabolické dráhy psů vykazujících bázlivé chování oproti psům nebázlivým. Nalezli 9 metabolických vlastností, které jsou u obou skupin rozdílné.

Velmi zajímavá studie byla pro mne ta od týmu Sarviaho R, et al., 2019, která se zabývala mapováním DNA a nalezením genů, které jsou ovlivněny při poruchách psychického spektra. Konkrétně se zaměřili na senzitivitu k hluku a strach celkově u psů.

Poprvé jsem zaznamenala úvahu, že úzkostné stavy jsou dědičné i když velmi komplexně a odhad heretability na senzitivitu k hluku je 0,56 u psů a 0,40 u lidí. Oproti tomu u strachu byl nižší a to 0,36 u psů a 0,49 u lidí. (Dejte si prosím do souvislosti s první kapitolou – vliv chovatele…)

Týmu se podařilo popsat celkem asi 10 genů souvisejících se strachem z hluku a strachem obecně. Když zapátrali ve výzkumech lidí a psychických poruch, ukázalo se, že jsou již k různým psychickým poruchám přiřazeny. Například gen OXTR spojený u lidí s úzkostnými poruchami, autismem, gen IMPA2, který je kandidátní gen pro bipolární poruchu a schizofrenii a např. Gen ND4FV2 spojován s bipolární poruchou, depresemi, schizofrenií a Parkinsonovým onemocněním. Není cílem vyjmenovat je úplně všechny, ale ukázat blízkou provázanost.

Studie Sarviaho R,et al, 2020 zkoumala geny podílející se na strachu a geny příčinné. Ty příčinné jsou ty, které by za strach byly přímo odpovědné. To jsou např. Ty, které jsme zmiňovali v prvním díle o strachu >>>. Zdá se, že motiv strachu není důležitý. Je jedno zda jde o strach z lidí, cizích psů a nebo nových situací. Je faktem, že člověk a nebo pes žijící ve strachu či úzkosti mají výrazně zkrácený život. Vědcům se podařilo identifikovat část DNA, která s úzkostí či bojácností souvisí. V něm identifikovaly celkem 3 geny, které nejsou příčinnými (tedy sami o sobě nevyvolávají tyto situace), ale podílí se nějakou svou činností na daném problému.

Vědecká práce Sulkama S et al., 2021 se zaměřila na impulzivitu, hyperaktivitu, a nepozornost (srovnání s lidmi trpící poruchou ADHD.) Psi trávící doma čas sami mají vyšší riziko trpět impulzivností a také nepozorností než psi trávící hodně času společně se svou rodinou. Ta hranice, od kdy je chování hodnoceno jako vysoce pravděpodobné byla stanovena na 8 a více hodin, ale začíná se projevovat u 3 a více hodin trávících o samotě.

Ale doprovodím osobní úvahou – většina z nás je pracující mimo domov a tedy tento čas o samotě je pro psa bohužel nutnost. Sama se k samotě stavím jako ke cviku, který pes potřebuje mít zažitý a používat ho. Netvrdím, že naši psi po dobu, kterou jsou sami doma odpočívají, ale rozhodně je to součást jejich života – být chvíli bez nás.

Zajímavý byl poznatek, že pokud pes byl druhým a dalším psem v domácnosti, bývá takový jedinec více hyperaktivní než ten první. Práce uvedla důvod, že majitel si po prvním psu troufne jít s nabitými zkušenostmi i do psa s obtížnějším chováním, než by si volil jako úplný začátečník. Tato úvaha má co do sebe, já bych k tomu přidala dvě možné úvahy. Ta první, která mne napadla – jak hezky čas zkresluje a „zaobluje“ zkušenosti, které člověk měl s prvním pejskem. A ta druhá – nemůže to být tím, že se mu nevěnuje tolik, jako se věnoval tomu prvnímu? Myslím, že všechny 3 úvahy jsou správné a na místě. Nicméně věřím, že výcvikář by byl schopen k nim přidat i vícero momentů. Budete-li se o ně chtít podělit, budu ráda, když mi napíšete na terezie.valcikova@psinfo.cz

Zajímavý byla prokázaná pravda, že malí a velcí psi jsou ve svém chování mnohem méně impulzivní, než jsou středně velcí psi. Pravděpodobně to bude tím, že plemena jako německý ovčák a border kolie jsou řazeny do středních plemen. Obě plemena mají „v popisu práce“ (ve svém typickém chování) vysokou akčnost, impulzivitu a pozornost. U nich je toto chování tedy vyžadováno a ceněno. Naproti tomu u společenských plemen je toto chování spíše na obtíž a omezující.

A na závěr ještě fakt, kdy psi mající možnost cvičit a nebo využívají obohacené prostředí mohou „vypustit“ svou nahromaděnou energii a jsou tedy méně hyperaktivní/impulzivní.

Na agresivitu se můžeme dívat i jako na stav, kdy došlo k upevnění určitých stereotypních chování. Tak to udělala skupina Sulkama S at al., 2022, která se zaměřila na abnormální repetitivní chování, tedy vlastně kompulzivní chování u psů. Popsali faktory podílející se na tomto chování – časná doba odstavu, nedostatek socializace, přítomnost kamarádů (ne nutně sourozenců) a bolest. Je zajímavé (alespoň mne to přišlo zajímavé), že toto chování je nejvyšší právě u mladých zvířat a potom se opět zvyšuje po osmém roku věku ve stáří.

Vzorce chování – nemůže náhodou za agresivitu psovod, výchova, výcvik,…

Bylo zmíněno, že genetika hraje roli při agresivitě či přirozené ostrosti zhruba 50 %. Co tedy zbylých 50 %? Do nich se promítají faktory prostředí ve kterém se pes pohybuje – výchova, jak je vedený výcvik, jak probíhala socializace, vliv má i jídelníček a také jak tyto faktory interagují s genetickým založím psa. Mohou pomoci zvýraznit jeho přirozenou ostrost anebo naopak se k agresi dostane přes absenci některé výše zmíněné složky?

Tým Mikkola S et al. 2021 se snažil popsat a shrnout dosud identifikované vlastnosti a faktory spojené s agresivitou u psů. Malí psi jsou více agresivní než střední a velká plemena. Plemena s vysokou mírou pravděpodobnosti agresivity byla dlouhosrstá kolie, malí pudlové (rázy toy, trpasličí a střední) a malý knírač. Naopak plemena s nejnižší pravděpodobností agresivního chování byla vyhodnocena labradorský retrívr, zlatý retrívr a laponský pastevecký pes. Psi žijící sami v domácnosti mají více agresivní chování než psi žijící společně. Prvomajitel se také podílí na agresivním chování svého psa.

Pokud chceme shrnout jací psi budou s vysokou pravděpodobností agresivní tak jsou to bojácní psi malého plemene, samci, bude to majitelům první pes a bude žít jako jediný pes v domácnosti.

Socializace

Hlavní a nezastupitelnou roli má socializace. Nicméně i tento pojem je třeba chápat jako KONTINUÁLNÍ proces.

Tedy začíná u chovatele, který štěňátka rozvíjí a vystavuje novým podnětům. Ale POKRAČUJE u majitele, který nedostává hotového jedince, ale zvídavé štěně na úrovni 3 – 4 letého dítěte, které má život před sebou a potřebuje se učit.

Představa, že si ode mne potenciální zájemci koupí hotového a všemu naučeného psa, se objevuje poměrně často. Pro budoucí majitele to bývá rozčarování, že musí psa něco učit a že to již neumí sám. Tady hodně pomáhá korekce ze strany chovatele. Ne všichni víme všechno a tak je třeba se nebránit hotovým myšlenkám a pracovat na zlepšování znalostí.

Pokud by nebyla představa budoucího majitele korigována, většinou to nedopadá dobře. Pes nedostane adekvátní výcvik ani socializaci a majitelé jsou rozčarováni. Štěně je nevychované, stále od nich něco chce a chovatel pro ně nemá pochopení. V nejlepším případě jde majitel do sebe a začne se štěňátkem něco dělat. V horším případě vám ho jako chovateli vrátí (za sebe doporučuji nezkoumám, co se stalo, nevysvětluji, nepoučuji – už jen, že vám pejska vrátili a přiznali tak vlastní chybu, to chce od člověka velkou morální odpovědnost a ne všichni ji máme). Poslední varianty jsou vypuštění do přírody, uvázání u sloupu, pes skončí v útulku. Je to zbytečné. Proto prosím, prověřujte vy jako chovatelé budoucí majitelé a korigujte jejich představy.

Není a neexistuje univerzální návod, co by všechno mělo štěně absolvovat v rámci socializace. Socializace ho má připravit na běžné věci, se kterými se bude setkávat. Jiné to bude v hospodářství, kdy budete řešit klid u zvířat, podporovat nelovecké chování, chválit za hlídací dovednosti a formovat univerzálního jedince respektujícího lidi a tolerujícího děti a zvířata.

Jinak zase bude probíhat socializace městského psa. Toho potřebujeme naučit chování vůči lidem, dětem a starším lidem. Děti a starší lidi zmiňuji zvlášť, protože děti mají pro psa a pro štěňátka obzvlášť matoucí reakce. Starší lidi zase proto, že s částečnou ne-mobilitou jsou spojené hůl, chodítko, berle a tyto pomůcky opět nejsou pro psa běžné. Potřebuje se naučit neřešit provoz kolem sebe, auta, jízdu v hromadných prostředcích, eskalátory, výtah,…

Většina psů se pohybuje někde mezi těmito mantinely a potřebuje se naučit to či ono. Je na majitelích, aby psa navykli na běžné činnosti jejich života. Nenaučí-li se je, obtížněji se mu reaguje a může být extrémně vyplašený anebo naopak reagovat směrem k agresivitě.

Tým Puurunen J, et al., 2020 poukázala na vliv socializace ve štěněcím věku směrem k rozvinutí sociální bázlivost směrem k lidem a nesociální bázlivost směrem k hlasitým zvukům, novým situacím, výšce psů a novým površím. Psi se špatnou a nebo malou socializací ve štěněcím věku byli více bázliví. Stejně tak psi malého vzrůstu byli více bázliví oproti středně velkým psům a také velkým psům. Co bylo zajímavé, psi, kteří necvičí vůbec byli vysoce bázlivý oproti psům cvičícím alespoň občas a nebo pravidelně. Vliv měla i kastrace – nekastrovaní psi nebyli bázliví oproti psům kastrovaným. U fen tento vliv nebyl tak silný.

Výcvik

Stejně tak výcvik pejskovi pomůže. Pomůže mu uvolnit energii nějakým směrem a hlavně zapojit hlavu. To bývá pro rodinného psa nedostatkovým zbožím.

I základní povely jsou už výcvik a tím, že se je naučí a zopakujete je čas od času, uděláte svému pejskovi obrovskou radost. Mimo výcvik poslušnosti na různých úrovních jsou potom i jiné sporty, které dokáže pejskovi pořádně zapojit mozkové závity a zároveň využít svou rychlost a obratnost. Nejpřirozenější jsou pro psa čichové práce. Pes může běhat caniscross se svým majitelem, běhat vedle kola, koloběžky, běžkaře. Může skákat agility, dělat tažné sporty, skákat do vody,… možností je opravdu hodně a lze najít tu pro vás i vašeho psa zábavnou.

Odpočinek

S tím souvisí poslední věc, která byla hodně zmíněna v první části, ale chci ji zmínit zvlášť ještě jednou. Zdravě unavený pes je spokojený pes. Ale musí mít čas a prostor pro nerušený odpočinek.

Vraťme se opět k tomu případu s dětmi. Od 3 – 4 letého dítěte také neočekáváte, že s vámi půjde na celodenní túru. Neočekávejte to ani od svého psího parťáka. Někdy méně a častěji je více než hurá akce na celý den.

Byl popsáno u štěňat, která měla hodně aktivit a málo odpočinku, že pokud nemohou dostatečně odpočívat, stávají se hyperaktivní a reaktivní směrem ke všem podnětům, majitele nevyjímaje. Proto raději pomalu. Pes se nemusí nutně vše naučit během jednoho roku života. Máte před sebou spoustu společných let, lze přeci věci dělat postupně.

Strava

V prvním díle Minisérie o agresivitě – jsem psala o serotoninu a jeho podílu na náhlém a zkratkovitém chováním. – V případě, že se serotinin zvýšil v důsledku např. doplňků upravujících hladinu serotoninu, se agresivní zkratkovité chování redukuje.

Stejně i naopak – dieta s nízkým obsahem tryptofanu, který je prekurzor (látka, která se metabolismem dále zpracuje na jinou, výslednou látku) pro serotonin, negativně ovlivňuje agresivní chování (zvyšuje ho). Týž výsledky jsou doložené u lidí a primátů, kde nízké hladiny serotoninu jsou ve vztahu s impulzivní agresí a ne celkovou agresivitou.

Tím nechci nabádat k používání doplňků stravy s obsahem těchto látek. Chci ukázat, že vyvážená strava má velký vliv na to, jak se pes cítí. Pokud mu dlouhodobě chybí některé látky v jídelníčku, vždy se to projeví. Ale těžko se hledá důvod.

Bolest

I dlouhodobě neřešené problémy z hlediska zdraví mohou vést k agresivnímu chování. Může to být například artróza, neustávající a neléčené záněty v uších, problémy s analními žlázami. Prostě tisíc a jedna příčina.

Starší psi mají vyšší pravděpodobnost agresivního chování než mladí psi. Zde to souvisí trochu s věkem, špatnými zkušenostmi a také bolestivostí při pohybu a vstávání ( Mikkola S et al. 2021)

Totéž potvrdil i ve své studii nepřímo tým Sulkama S at al., 2022, který popsal kompulzivní chování směřující k agresi jako zvýšené po osmém roce věku zvířete.

Závěr

Projeví-li se náš pes agresivně, je po prvotním šoku vhodné začít se zaobírat příčinami. Mohu je přímo či nepřímo ovlivnit?

Ukazuje se, že na agresivitu má vliv tisíc a jeden faktorů. Mohou za ni špatné metabolické dráhy, špatné transportní geny, dědičnost (agresivita rodičů), epigenetika, chování směrem k matce a štěňatům, barva, pohlaví. – Více o tom První část minisérie >>>

Mimo toho nesmíme z rovnice vyjmout majitele – jeho chování, výcvikové metody, psychickou a fyzickou zátěž psa, možnost či nemožnost odpočinku, stravu bohatou na serotonin či chudou na tryptofan, socializaci…

U německých ovčáků a rotweilerů se podařilo určit do jaké míry za agresivitu mohou geny – 53 % u německého ovčáka a 45 % u rotweilera (Saetre P et al., 2006). Můžeme tedy říci, že je zde poměrně silná genetická dispozice k agresivnímu chování. Ta zmůže jen něco a dalších 40- 50 % ovlivníme my lidé svým přístupem ke psům, výchovou, stanovením hranic a metodikou výcviku.

V případě, že tedy zvládneme socializaci, výchovu a výcvik, i z přirozeně ostrého pracovního plemene se do značné míry může stát člen rodiny (samozřejmě se musí hlídat), ale dokáže fungovat v naší společnosti.

A ještě připomenu, že my lidé v běžné společnosti vnímáme agresivitu či přirozenou ostrost jako negativní, je v přímém rozporu se sportovními výkony těchto psů, kde ji naopak vyžadujeme. A druhá strana mince – policejní a vojenští psi jsou pro tuto vlastnost ceněni.

Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

Na závěr bych ještě chtěla sdílet tento obrázek, který pochází ze studie Salonen M. Et al., 2022, který krásně shrnuje korelace (jak spolu souvisí jednotlivé vlastnosti a podněty). Zeleně jsou uvedeny korelace pozitivní, červeně negativní a ty tučné jsou vysoce podstatné.

Zdroje

• Mikkola S, Salonen M, Puurunen J, Hakanen E, Sulkama S, Araujo C, Lohi H. Aggressive behaviour is affected by demographic, environmental and behavioural factors in purebred dogs. Sci Rep. 2021 May 3;11(1):9433. doi: 10.1038/s41598-021-88793-5. PMID: 33941802; PMCID: PMC8093277.
• Puurunen J, Tiira K, Vapalahti K, Lehtonen M, Hanhineva K, Lohi H. Fearful dogs have increased plasma glutamine and γ-glutamyl glutamine. Sci Rep. 2018 Oct 29;8(1):15976. doi: 10.1038/s41598-018-34321-x. PMID: 30374076; PMCID: PMC6206014.

• Puurunen J, Hakanen E, Salonen MK, Mikkola S, Sulkama S, Araujo C, Lohi H. Inadequate socialisation, inactivity, and urban living environment are associated with social fearfulness in pet dogs. Sci Rep. 2020 Feb 26;10(1):3527. doi: 10.1038/s41598-020-60546-w. PMID: 32103117; PMCID: PMC7044223.
• Reisner, Ilana & Houpt, Katherine & Shofer, Frances. (2005). National survey of owner-directed aggression in English Springer Spaniels. Journal of the American Veterinary Medical Association. 227. 1594-603. 10.2460/javma.2005.227.1594

• Saetre P, Strandberg E, Sundgren PE, Pettersson U, Jazin E, Bergström TF. The genetic contribution to canine personality. Genes Brain Behav. 2006 Apr;5(3):240-8. doi: 10.1111/j.1601-183X.2005.00155.x. PMID: 16594977.

• Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Sulkama S, Puurunen J, Lohi H. Personality traits associate with behavioral problems in pet dogs. Transl Psychiatry. 2022 Feb 23;12(1):78. doi: 10.1038/s41398-022-01841-0. PMID: 35197456; PMCID: PMC8866408.
• Sarviaho R, Hakosalo O, Tiira K, Sulkama S, Salmela E, Hytönen MK, Sillanpää MJ, Lohi H. Two novel genomic regions associated with fearfulness in dogs overlap human neuropsychiatric loci. Transl Psychiatry. 2019 Jan 17;9(1):18. doi: 10.1038/s41398-018-0361-x. PMID: 30655508; PMCID: PMC6336819.

• Sarviaho R, Hakosalo O, Tiira K, Sulkama S, Niskanen JE, Hytönen MK, Sillanpää MJ, Lohi H. A novel genomic region on chromosome 11 associated with fearfulness in dogs. Transl Psychiatry. 2020 May 28;10(1):169. doi: 10.1038/s41398-020-0849-z. PMID: 32467585; PMCID: PMC7256038.

• Sulkama S, Puurunen J, Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Araujo C, Lohi H. Canine hyperactivity, impulsivity, and inattention share similar demographic risk factors and behavioural comorbidities with human ADHD. Transl Psychiatry. 2021 Oct 1;11(1):501. doi: 10.1038/s41398-021-01626-x. PMID: 34599148; PMCID: PMC8486809.
• Sulkama S, Salonen M, Mikkola S, Hakanen E, Puurunen J, Araujo C, Lohi H. Aggressiveness, ADHD-like behaviour, and environment influence repetitive behaviour in dogs. Sci Rep. 2022 Mar 24;12(1):3520. doi: 10.1038/s41598-022-07443-6. PMID: 35332179; PMCID: PMC8948230.