Agresivní geny?!

Existují agresivní geny u psů?

Část První – pohled do genů a metabolismu psů. Může být agrese způsobená chybným fungováním organismu?

Jak se popisuje agresivita – je dobrá anebo špatná?

Tohle téma samo o sobě je značně kontroverzní. Na jedné straně lidé, kteří se domnívají, že lze vychovat jakéhokoli psa jednou výcvikovou metodou. Tu pak slepě aplikují bez zamyšlení nad potřebami a individualitou psa na všechny psy kolem.

Na druhé straně stojí přesvědčení majitelé, že pes už má chování v sobě a je prostě agresivní a nic se s tím nedá dělat.

Už jen co je to vlastně agresivní chování a kde je ta míra, která ho určuje, je samo o sobě značně problematické. Pro někoho je definováno agresivní chování jako ohrazení se – vrčení, cenění zubů a kousání proti člověku. Někdo vnímá agresivitu v momentě, kdy pes kouše do lidí. Jiní rozlišují agresivní chování směrem k novým podnětům (psům nebo lidem) a k „domácím“ podnětům (opět psům a lidem).

Jako vždycky, pravda je asi někde uprostřed. Za roky, kdy se pohybuji v kynologickém světě jsem dospěla k závěru, že nic není černobílé a vždy jsou různé úhly pohledu.

Tak se prosím stavte i k sérii těchto 2 článků. Berte je jako shrnutí poznatků z různých oborů. Buďte otevření a nad tématem se zamyslete. Podaří-li se, splnily články na sto procent svůj účel. 🙂

Případ angličtí kokršpanělé (nízká hladina serotoninu)

V roce 1997 byl u anglických kokršpanělů poprvé popsaný veřejně (předpokládám, že se o něm hovořilo i předtím) problém tzv. rage syndromu. Tedy stavu, kdy pes nevysvětlitelně náhle agresivně reaguje směrem k majiteli a ostatním členům domácnosti. Týž syndrom byl popsán majiteli amerických kokršpanělů, bernských salašnických psů, chesepeake bay retrívrů, anglických špringršpanělů, německých ovčáků, zlatých retrívrů, pyrenejských horských psů a svatobernardských psů.

Zpět k anglickým kokršpanělům – podle studie jsou jedinci celobarevní agresivnější než jedinci částečně barevní (tzv. particolor). A z hlediska celobarevných jedinců jsou zlatí kokršpanělé agresivnější než ti černí.

Je prokázáno, že agresivní jedinci pomaleji reagují na povely a velmi reagují na hluk.

Studie také prokázala, že samci jsou obecně agresivnější než samice – bez návaznosti na barvu. Je to dáno působením samčích pohlavních hormonů. Tedy tolik popisný stav.

Každopádně autorů si velmi cením i z toho důvodu, že se nesnažili hledat problém jen u psa, ale zaměřili se i na druhý konec vodítka. Druhou část práce věnují možnosti, zda si za to chování nemohou do velké míry majitele sami. Z ní vyplynulo, že: majitelé agresivních psů jsou plaší, nedisciplinovaní, emočně méně stabilní a používají nátlakové výcvikové metody (Podberscek A. et al., 1997)

Máme tady tedy několik rovin, které se na agresivitě podílí.

• 1. barva – i od jiných plemen je možné slýchat, že barva do značné míry ovlivňuje chování psa a jeho ochotu k práci a komunikaci s majitelem. Tyto výsledky jsou do velké míry subjektivní, existují studie, jež je potvrzují, jsou studie, které je vyvrací. Ale myslím, že když se zeptáte chovatelů např. pudlů a nebo labradorských retrívrů (kde je to i zdokumentované vědeckými studiemi), tento fakt vám potvrdí.

• 2. interakce s majitelem – jak jsem naznačila v úvodu, jsou majitelé trvající na jedné výcvikové metodě, kterou bezhlavě aplikují. Je jedno, zda pozitivní a nebo negativní. Je pravdou, že emoce majitele se velmi dobře zrcadlí v jeho psovi. Není tedy příliš překvapivé, že majitelé nedisciplinovaní, velká část prvomajitelů a nebo psychicky nevyrovnaní jedinci, budou své chování, frustrace a další negativní jevy přenášet na svého psa.

• 3. větší agrese psů samců než samic – za tímto faktem stojí samčí pohlavní hormony, které zvyšují touhu po soutěživosti, dominanci a hlídací vlastnosti u psů.

• 4. Geny? A nebo „něco jiného“…. Následná studie, pokoušející se tento fakt validovat u anglických kokšpanělů, vliv úspěšně potvrdila. Navíc pomohla díky chytře stanovené skupině jedinců odhadnout tzv, heretabilitu, tedy fakt, z kolika procent se na výsledné variabilitě fenotypu (agresivním chování) podílí tzv. aditivní genetická složka/variabilita, tedy genetické založení jedince. Heretabilita dominantního chování ze strany otce je odhadnuta na 0,2. Nebo-li z 20 % se na projevu dominantního chování štěněte podílí vliv genů jeho otce.

Vliv matky je vyšší, zde je heretabilita odhadnuta na 0,46. Důvodem pro vyšší hodnotu je tzv. maternální efekt – efekt chování, jak fena působí na svá štěňata, jaké od ní přeberou vzorce chování a upevní si je (Pérez-Guisado, et al., 2006)

To „něco jiného“ bylo nakonec potvrzeno v roce 2010. Průměrná hladina serotoninu se u anglických kokršpanělů pohybuje na hodnotě 2,5 krát nižší, než je běžná u jiných plemen.

V případě, že se serotinin zvýšil v důsledku např. doplňků upravujících hladinu serotoninu, se agresivní zkratkovité chování redukuje (Amat M, et al., 2009), (Amat M, et al., 2010).

Stejně i naopak – dieta s nízkým obsahem tryptofanu, který je prekurzorem (látka, která se metabolismem dále zpracuje na jinou, výslednou látku) pro serotonin, negativně ovlivňuje agresivní chování (zvyšuje ho). Týž výsledky jsou doložené u lidí a primátů, kde nízké hladiny serotoninu jsou ve vztahu s impulzivní agresí a ne celkovou agresivitou.

Můžeme tedy případ anglický kokršpaněl uzavřít s tím, že za zkratkovité chování v jeho případě skutečně může nízká hladina serotoninu, která bude pravděpodobně dána špatně fungujícími geny anebo metabolickými drahami.

Pokud jsou „viníkem“ metabolické dráhy jedince, ani sebelepší výchova a socializace tento problém nezredukuje.

Případ belgičtí ovčáci a dopaminový gen (plus další služební plemena)

Nejprve na začátek bych chtěla odcitovat standard plemene belgický ovčák malinois – pasáž týkající se povahy:

„Belgický ovčák je pes ostražitý a aktivní, překypující vitalitou a vždy připravený k akci. Má vrozenou schopnost hlídat stáda, spojuje v sobě vzácné kvality nejlepších hlídacích psů. Je vždy připraven bez váhání, houževnatě, úporně a razantně bránit svého pána. Spojuje všechny vynikající kvality ovčáckého psa, hlídače, obranáře a služebního psa. Jeho živý a čilý temperament a smělý charakter bez známek strachu či agresivity musí být jednoznačně patrné z jeho držení těla a ve věrném, hrdém a pozorném výrazu jiskřících očí. V posuzování se vyžaduje klidná a odvážná povaha.“

ČMKU – Seznam plemen, belgický ovčák malinois – https://www.cmku.cz/cz/seznam-plemen-159/20)

Zvýrazněná část ukazuje, že aby měl malinois své typické chování, může to být také interpretováno do jisté míry jako chování ADHD. Ačkoli to není vůči plemenu úplně fér, vědecké studie s tímto termínem pracují, proto ho zde zmiňuji.

V roce 2008 se vědecká skupina zaměřila na zkoumání metabolických drah dopaminu. Dopamin ke své správné funkci potřebuje tzv. dopamin transportér, který je zodpovědný za odstranění dopaminu z extracelulárního prostoru a reguluje vlnu signálu a její délku. Dále má vliv na pohybové aktivity, chování orientované na cíl, získání/zpracování odměny a záchvaty. Je kódovaný v DNA pomocí dopamin transportního genu (DAT).

U plemene belgický ovčák tervuren prokázali, přítomnost 1 kopie DAT obsahující 38 párů bazí. Ta je vzácnější (dále bude popisována jako alela 1) než normální alela, tedy kombinace 2, která se přirozeně vyskytuje u všech plemen a vlků. (Hejjas K., at al., 2008)

Jedinci s kopií alely 1 jsou ve svém chování více ADHD. Totéž se podařilo prokázat i u příbuzných belgických ovčáků malinois v jiné studii (Lit L, et al., 2013) . Psi s genotypem 1/1 a nebo 1/2 (jednu kopii získává jedinec od otce a jednu od matky) jsou mnohem více pozorní, rychleji reagují na povely oproti jedincům 2/2. To je pravděpodobně důvod, proč se u služebního plemene rozšířila tato kombinace.

Nese to s sebou ale i negativní stránku v souvislosti s chováním majiteli popsaným jako: „pes se dívá nikam, nereaguje na podněty z okolního prostředí, ztrácí behaviorální inhibice (polidštěno – kouše do majitelů a projevuje se agresivně) a mívá záchvaty.“ S vysokou mírou pravděpodobnosti podložené statistickým šetřením (hladina významnosti 1 %) se tyto stavy pojí s kombinací alely 1 – je jedno zda 1/1 a nebo 1/2.

Je zajímavé, že ve vojenských složkách v Belgii má většina psů kombinaci 1/1 a nebo 1/2. Neprojevuje se u nich žádná agrese směrem k majiteli. Nicméně psi s kombinací 1/1 se při vykonávání povelů „krčí“, psi 1/2 jsou něco mezi a psi 2/2 mají při vykonávání povelů normální postoj. Ale u jedinců 2/2 se hůře získává pozornost oproti pozornější skupině 1/1 a 1/2.

Stejná vědecká skupina (Lit L, et al., 2013) ještě týž rok publikovala i o jiné části dopaminového transportního genu, sice o vložení tzv. polyA konce. Belgický ovčák malinois má v této části DNA vloženo celkem 22 bazí adeninu (A22), německý boxer pouze 10 adeninových bazí ( označený jako A10) a ostatní plemena mají tento polyadenilový ocásek nemají (označováni jako A0).

Psi s kombinací A22 reagují nepředvídatelně a zkratkovitě ve svém chování. Na druhou stranu jsou aktivnější více pohybově aktivní. Studie neprokázala sníženou aktivitu na nové podněty, která byla také předpokládána v souvislosti s ovlivněním funkce DAT.

V současnosti pro plemeno belgický malinois existuje genetický test, kde je možné s mírou pravděpodobnosti určit, zda pes bude anebo nebude mít sklony ke zkratkovitému chování. Týká se pouze detekce polyA konce a používá trochu jiný popis, než je v tomto článku (Laboratoř Genomia, Testování psů: Agresivní chování).

Proč ti vojenští nemají problém?

To je něco, co shrnuje belgické ovčáky a probrané téma. Nicméně, jsou to mé úvahy vycházející ze studií a mé znalosti problematiky agresivního chování.

• 1. Tráví čas sami. Tím, že nejsou v tak těsném kontaktu s člověkem, mají čas sami pro sebe. Ten plně využívají k odpočinku, který potom je pravděpodobně kvalitnější a hlubší. Navíc mohou dát ve větší míře průchod projevům typicky psího chování, které v běžném životě nevidíme rádi a usměrňujeme je. Mám na mysli štěkání, hlídání, přílišné vítání,… Tedy mohou se více chovat jako psi.

• 2. Vybití – využití psa. Pes jede na sto procent. Nejen ve výcviku, ale i v běžném pracovním nasazení. Pes využívá to, k čemu byl vycvičený a jedná se o činnost pro něj pravidelnou. Využívá tedy v praxi svůj výcvik, vlohy, temperament potenciál.

• 3. Jde to skloubit s rodinným životem? Nemůže to být tím, že v rodinném životě pes nejede na sto procent, ale jen na „poloviční plyn“ a mnohem delší dobu? Díky tomu nemusí mít tak dlouhou dobu nerušeného odpočinku na dobití baterií.

Jak jsem zmínila, to jsou mé úvahy, které mne při studiu této problematiky napadly. Je možné, že jsem něco podstatného přehlédla a máte-li ten pocit, napište mi prosím na: terezie.valcikova@psinfo.cz. Ráda si rozšířím své obzory o váš názor na tuto tematiku.

Tady se špatně soudí, co je vlastně dobře. Pokud chceme psa pro služební a sportovní výcvik, je pro nás zajímavější do velké míry pes s kombinací alel 1/1 anebo 1/ 2. Nicméně tento pes jako rodinný pes má své limity a majitelé si toho musí být vědomi. A myslím, že jsou. Vůbec chovatelům služebních a sportovních plemen toto rozhodování nezávidím, komu dát kterého jedince.

Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

Epigenetika

Hned na počátku stojí za to poznamenat, že v současné době není žádná epigenetická studie na psech. Veškeré studie pocházejí hlavně od jiných modelových organismů – hlavně od myší a od člověka.

Myslím si, že i epigenetika má k tomuto tématu co říci. Je prokázané, že děti, které trpěli násilím v rodině, mají „upravenou“ alelu pro serotonin transportér – 5HTT (podobně jako je prokázané u kokršpanělů) a potom jsou ve svém chování agresivní. Zde je klasický přenos z rodiče, který epigeneticky ovlivnil DNA svého potomka a tento v případě, že zplodí potomka a nezmění své vzorce chování, přenese stejnou nepřímou úpravu DNA na své dítko.

Budoucí ovlivnění chování psa lze rozdělit na dvě nestejně dlouhé části.

Ta první se odehrává již v lůně matky, tedy v poslední třetině březosti. Kdy fena, matka, je chápána jako učitelka svých potomků. Je více než vhodné ji v této době nevystavovat špatným výcvikovým metodám založených na násilí a také je vhodné se pokusit ji co nejdéle udržet v režimu, na který je zvyklá. Samozřejmě s přihlédnutím k jejím aktuálním fyzickým možnostem. Na fenu nepůsobí psychicky dobře, když je vytržena ze svých denních aktivit jen proto, aby neohrozila svou březost.

Druhým úhlem pohledu je fakt, že pokud je fena v tomto období vystavena nadměrnému stresu, přenesou se epigenetické změny nejen na DNA potomků v břiše, ale zároveň ovlivní jejich epigenetické nastavení spermií a vajíček ještě nenarozených jedinců. Ovlivníme tak tedy ne dvě generace (tedy matku, její potomky), ale i vnoučata, která se narodí z pohlavních buněk štěňat v lůně matky.

Ta druhá část nastává po porodu a děje se v průběhu života psa. Nejprve a podstatně formují chování psa sourozenci a fena/matka, tedy rodinné vztahy. Až později se do tohoto procesu zapojují jak chovatel, členové domácnosti, tak majitel a jeho blízké okolí.

V důsledku většinou chybných výcvikových metod anebo absencí stanovení hranic, většinou u prvomajitelů, dochází v případech stále se opakujících vzorců chování aplikovaných na psa k methylaci či jiným chemickým ovlivněním jeho DNA (nepřímé ovlivnění DNA jímž se zaobírá epigenetika).

Nicméně nebojte, nejde o ojedinělou událost – jednou zakřičíte na psa a on se sesype, změní se mu epigenetická nastavení a už bude naprosto nepoužitelný – TAKTO TO NEFUNGUJE – tyto změny se projeví v případech, že se chování stále a stále opakuje, že dojde k jejich pevnému zafixování. Jedna běžná událost z běžného života nic nemění.

To by musela být tak mimořádná událost, tak silný prožitek, který by tzv. zmrazil epigenetické změny. Je to prokázáno u hlodavců. Podobně formuje násilí v těhotenství, dětství a dospívání lidi.

Závěr

Ukazuje se, že na agresivitu má vliv tisíc a jeden faktorů. Mohou za ni špatné metabolické dráhy, špatné transportní geny, dědičnost (agresivita rodičů), epigenetika, chování směrem k matce a štěňatům, barva, pohlaví.

Mimo toho nesmíme z rovnice vyjmout majitele – jeho chování, výcvikové metody, psychickou a fyzickou zátěž psa, možnost či nemožnost odpočinku, stravu bohatou na serotonin či chudou na tryptofan, socializaci…

U německých ovčáků a rotweilerů se podařilo určit do jaké míry za agresivitu mohou geny – 53 % u německého ovčáka a 45 % u rotweilera (Saetre P et al., 2006). Můžeme tedy říci, že je zde poměrně silná genetická dispozice k agresivnímu chování. Ta zmůže jen něco a dalších 40- 50 % ovlivníme my lidé svým přístupem ke psům, výchovou, stanovením hranic a metodikou výcviku.

V případě, že tedy zvládneme socializaci, výchovu a výcvik, i z přirozeně ostrého pracovního plemene se do značné míra může stát člen rodiny (samozřejmě se musí hlídat), ale dokáže fungovat v naší společnosti.

A ještě připomenu, že my lidé v běžné společnosti vnímáme agresivitu či přirozenou ostrost jako negativní, je v přímém rozporu se sportovními výkony těchto psů, kde ji naopak vyžadujeme. A druhá strana mince – policejní a vojenští psi jsou pro tuto vlastnost ceněni.

Nelze mít jedno i druhé – buď bude pes ostrý a bude excelovat v pracovní kynologii anebo bude pes pohodář, který se stane běžným členem lidské smečky, ale nikdy nebude mít tyto výkony.

Literatura

• Marta Amat, Xavier Manteca, Valentina M. Mariotti, José Luís Ruiz de la Torre, Jaume Fatjó, Aggressive behavior in the English cocker spaniel, Journal of Veterinary Behavior, Volume 4, Issue 3, 2009, Pages 111-117, ISSN 1558-7878, https://doi.org/10.1016/j.jveb.2008.08.010. ( https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S1558787808001408)

• Amat, Marta & Mariotti, Valentina & Brech, Susana & Torrente, Carlos & Camps, Tomas & Ruiz, José & Manteca, Xavier. (2010). Differences in serotonin serum concentration between aggressive English cocker spaniels and aggressive dogs of other breeds. Journal of Veterinary Behavior-clinical Applications and Research – J VET BEHAV-CLIN APPL RES. 5. 46-46. 10.1016/j.jveb.2009.08.006.

• Hejjas, Krisztina & Vas, Judit & Kubinyi, Eniko & Sasvari-Szekely, Maria & Miklosi, Adam & Ronai, Zsolt. (2008). Novel repeat polymorphisms of the dopaminergic neurotransmitter genes among dogs and wolves. Mammalian genome : official journal of the International Mammalian Genome Society. 18. 871-9. 10.1007/s00335-007-9070-0.

• Lit L, Belanger JM, Boehm D, Lybarger N, Haverbeke A, Diederich C, Oberbauer AM. Characterization of a dopamine transporter polymorphism and behavior in Belgian Malinois. BMC Genet. 2013 May 30;14:45. doi: 10.1186/1471-2156-14-45. PMID: 23718893; PMCID: PMC3680094.

• Lit L, Belanger JM, Boehm D, Lybarger N, Oberbauer AM (2013) Differences in Behavior and Activity Associated with a Poly(A) Expansion in the Dopamine Transporter in Belgian Malinois. PLoS ONE 8(12): e82948. doi:10.1371/journal.pone.0082948

• Pérez-Guisado, Joaquín & Lopez-Rodríguez, Rocío & Muńoz-Serrano, Andrés. (2006). Heritability of dominant–aggressive behaviour in English Cocker Spaniels. Applied Animal Behaviour Science – APPL ANIM BEHAV SCI. 100. 219-227. 10.1016/j.applanim.2005.11.005.

• Podberscek, Anthony & Serpell, James. (1997). Environmental influences on the expression of aggressive behaviour in English Cocker Spaniels. Applied Animal Behaviour Science – APPL ANIM BEHAV SCI. 52. 215-227. 10.1016/S0168-1591(96)01124-0.

• Saetre P, Strandberg E, Sundgren PE, Pettersson U, Jazin E, Bergström TF. The genetic contribution to canine personality. Genes Brain Behav. 2006 Apr;5(3):240-8. doi: 10.1111/j.1601-183X.2005.00155.x. PMID: 16594977.

• Testování psů – agresivní chování, laboratoř Genomia – Testování psů: Agresivní chování

• ČMKU – Seznam plemene, belgický ovčák malinois – https://www.cmku.cz/cz/seznam-plemen-159/20