K napsání této minisérie o epilepsii mne vedla diskuze s chovatelkou, která se mnou problém epilepsie konzultovala.
V tomto informativním článku se podíváme na druhý typ epilepsie, který se dá testovat. Týká se opět pouze jednoho plemene, rhodézského ridgebacka, konkrétně se jedná o typ MYOKLONICKÉ EPILEPSIE, v angličtině potom termín Myoclonic epilepsy (občas s dodatkem with photosenzitivity).
Myoklonická epilepsie se začíná projevovat u plemene rhodézský ridgeback v průměru kolem 6 měsíců věku, nicméně většina prvních záchvatů se objevuje již ve věku 3,5 měsíce. Celé rozpětí prvního objevu „záchvatů“ je mezi 6 týdny až 18 měsíci.
Pro tuto formu epilepsie jsou typické myoklonické záškuby a myoklonické křeče. Záchvaty bývají velmi časté, většina majitelů udává mnohokrát denně nebo téměř denně. Vyjímkou nejsou ani případy 50 až 150 x za den.
Zatímco myoklonické záškuby jsou popsány jako náhlé náhodné záškuby, připomínající zásah elektrickým proudem, myoklonické křeče se většinou vztahují na ležící zvíře (část majitelů je pozorovala i u sedících, stojících nebo pohybujících se psů), které relaxuje, je ospalé nebo se nachází v první fázi spánku. Křeče se vztahují spíše na přední polovinu těla zvířete – obličej, hlava, přední končetiny, hrudník.
S touto epilepsií je také spjata fotosenzitivita. Můžeme si to představit tak, že na jedince dopadne náhlý odraz světla (třeba z otevírajícího se okna, blesk fotoaparátu nebo měnící se světlo a stín pod stromy; a tyto stimuly vyvolají záškuby nebo křeče. Tento fenomén, fotosenzitivita se týká 35 % epileptických ridgebacků.
Co není tak veselé je, že až 1/3 případů (33,3 %) se v dalším věku vyvine do klasických epileptických záchvatů (říká se jim tonicko – klonické záchvaty.
Za toto onemocnění je zodpovědná delece (ztráta) 4 písmenek v kódujícím regionu u genu DIRAS1. Konkrétně se jedná o zápis c.564_567delAGAC (co znamená tato šifra a proč je důležité ji mít v certifikátu genetického vyšetření se dočtete zde > > >)
Tento gen se vyskytuje především v mozku. Má pravděpodobně spojitost s přenosem acetylcholinu (látka, kterou potřebují naše neurony = nervové buňky k přenosu informace z nebo do mozku) a reguluje jeho uvolňování u neurosvalových plotének. Dále hraje pravděpodobně roli v migraci buněk a při vývoji dendritů (dlouhá část nervových buněk)
Tady je výborná zpráva, žádné výjimky v dědičnosti tato nemoc nemá. Dědí se autozomálně recesivně, tedy běžným způsobem dědičnosti. Tedy k tomu, aby se narodil nemocný jedinec je třeba, aby oba jeho rodiče měli alespoň jednu kopii nemocné (mutované = té špatné) alely. Více o tomto módu dědičnosti naleznete ledaskde, je to ten nejběžnější a nejrozšířenější způsob dědičnosti onemocnění u psů. Mimo jiné je součástí eBooku Genetické testy v kostce > > >.
Studie udává, že pravděpodobný výskyt přenašečů tohoto plemene je přibližně 15 %. Což není málo, nemoc by měla být brána vážně a v potaz při sestavování chovného páru. Ale není to mnoho, tedy není příliš rozšířená. Pokud s tímto faktem budou chovatelé rhodézských ridgebacků pracovat, dojde ke snížení procenta přenašečů a nemoc už nebude tak velkým strašákem.
Pro úplnost ještě dodávám, že 80,9 % jedinců v plemeni je zdravých (N/N – nenese vlohu pro gen), 15,4 % jsou přenašeči (N/A) a 3,7 % jedinců jsou postižení jedinci (A/A – mají obě mutované alely).
Šance tu je, ale velmi malá. Bylo zkoumáno dalších 12 plemen a u nich se toto onemocnění, spojené s touto mutací neobjevilo.
Ve třetím díle této epileptické miniserie bych vás chtěla seznámit se skupinou onemocnění, které se schovávají pod pojmem epilepsie, obecně.